Marcel Bloch M.B.220
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Francouzská letecká továrna Avions Marcel Bloch, po znárodnění roku 1936 zařazená do skupiny továren SNCASO (a dnes Dassault), je na poli vojenských letadel druhé světové války známa spíše stíhacími typy řady 150, víceúčelovými řady 170, zastaralými bombardéry číse1 200 a 210, moderními 131 i pokusnými čtyřmotorovými 135 a 162. Její aktivity v civilní letecké dopravě již tak známy nejsou, i když i tady zaznamenala úspěchy. Začaly roku 1933, kdy byl její dopravní třímotorový hornoplošník M.B.120 vybrán pro státní společnost Régie Air Afrique, obsluhující tratě v afrických koloniích M.B.120 sice nevynikal pronikavou moderností byl jakousi obdobou rozšířených třímotorových Fokkerů, ale pro náročnou službu v tropech nabízel výhodu jeho konstrukce byla důsledně celokovová, dosti podobná bombardéru M.B.200 (stavěného i u nás) Celkem vzniklo 11 kusů, z nichž poslední (F-ANTK) se vyskytoval ještě roku 1942, kdy sloužil vichystické vládě. Firma zaujala i vlajkovou společnost Air France. Počátkem roku 1935 Blochovi navrhla adaptaci právě testovaného bombardéru M.B.210 na dopravní typ s novým trupem, který by u společnosti nejen nahradil už nevyhovující Potezy a Wibaulty ale mohl by i čelit náporu amerického Douglasu, zejména jeho typu DC-2, který se v Evropě začal rozšiřovat, oficiální objednávka došla do Courbevoie 21.6.1935 a u Blochů pracovali rychle, už v lednu 1936 začala montáž prototypu, v červnu první motorové zkoušky a dne 11.6. letoun poprvé vzlétl řízen továrním pilotem Curvallem. Nový M.B.220 byl řešen jako celokovový samonosný dolnoplošník (jen stabilizátor vodorovné ocasní plochy byl k trupu vzepřen jednoduchou vzpěrou) se dvěma dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Gnome-Rhône 14K po 595 kW (810 k) s třílistými stavitelnými vrtulemi Ratier. Hlavní nohy podvozku se zatahovaly kupředu do gondol motorů, ostruha zůstala pevná. Nepřetlakový trup téměř čtvercového průřezu pojal až 16 cestujících (o 2 více než DC-2) se čtyřčlennou osádkou. Dodávky objednaných strojů začaly v roce 1937 poté, co prototyp M.B.220-01 F AOHA testovala Air France Sériové Blochy 220 se lišily instalací výkonnějších motorů Gnome Rhône 14N 16/17 (pravotočivý a levotočivý) v kapotách NACA a po 724 kW (985 k). U pozdějších kusů i zjednodušenými čelními skly pilotní kabiny (á la DC-2) a zvětšenými nádržemi v centroplánu (2217 1). První sériový stroj (výr č. 2) F AOHB "Gascogne" létal v květnu 1937, poslední v červnu 1939. Jak bylo u Air France zvykem, letouny dostávaly individuální jména (v případě M.B.220 dle francouzských krajů) č.3 F-AOHC "Guyenne", č 4 F-AOHD "Auvergne", č 5 F-AOHE "Aunis", č.6 F-AOHF "Saintonge", č.7 F-AOHG "Flandre", č.8 F-AOHH "Savoie", č.9 F-AOHI "Berryů, č.10 F-AOHJ "Poitou", č.11 F-AQNK "Anjou", č.12 F-AQNL "Languedoc", č.13 F-AQNM "Provence", č.14 F- AQNN "Champagne", č.15 F-AQNO "Alsace", č.16 F-AQNP "Lorraine" a č.17 F-ARIQ "Rousillion". Prototyp beze jména sloužil k výcviku a testům. Na linkách stroje začaly létat v létě 1937, na jaře 1938 se objevily i na zahraničních spojích (i do Prahy) v září 1938 se "proslavily" F-AOHG a F-AOHJ, které dopravily francouzskou delegaci k jednání s Hitlerem v Mnichově. Všech 17 strojů se dočkalo začátku druhé světové války a jak bývá zvykem, vojenská správa pět z nich "zrekvírovala" pro vojenský transport u Armée de 1 Air. Letouny byly zařazeny k dopravní skupině GAT (Groupement Aérien de Transport) 1/444: sice si ponechaly poznávací značky jako volací znaky ale dostaly nejen nový "kabát" vojenské kamufláže, typové označení M.B.220F ale i nová jména proslavených vojáků minulosti. Šlo o letouny F-AOHA, nově "Cne.Delage"', F-AOHD "S/lt.Morfaux"', F-AQNL "S/lt.Rugammer", F-AQNM "S/lt.Lauthe" a F-AQNN "S/lt.Dumensil". Už 3.3.1940 stroj F-AOHA v barvách GAT tragicky havaroval. Válečná Air France si ponechala zbývající stroje, po okupaci Francie ukořistila společnost Lufthansa tři kusy (ty létaly jako D-AKGC, D-AXWA a D-AXWB, přičemž identifikace je možná jen u prvního - byl to F-AQNM od GAT 1/444). Po roce 1942 zůstaly u vichystické Air France čtyři stroje F-AOHG, F-AQNO, F-ARIQ a F-AOHJ. Po okupaci celé Francie zřejmě Luftwaffe získala i další letouny jak dokládá nález vraku s německými znaky na letišti ve Vídni po konci války. Celkem tři kusy se ještě roku 1944 vyskytovaly v severní Africe u Svobodných Francouzů. Přes zajímavé osudy se konce války dočkalo pět M.B.220 (F-AOHC, F-AOHD, F-AOHE, F-AOHF a F-AQNN). Byly soustředěny u Air France, zgenerálkovány - vybaveny motory Pratt & Whitney R-1820 97 Cyclone (882 kW/1200 k) a s označením Bloch 221 od února 1946 nasazeny na linky létaly až do roku 1949 mj. i do Prahy. Jediný exemplář bývalý F-AQNN, nově pojmenovaný "Edouard Serre" se pak dostal k Armée de 1 Air. Létal do roku 1952. Tři civilní do téhož roku používala charterová společnost SANA. Ještě v roce 1936 vznikl zvětšením M.B.220 třímotorový M.B.300, ale zůstal v prototypu. |
Technický popis |
Typ: dvacetimístný dvoumotorový (čtyři + šestnáct) dopravní letoun. Technická data: Rozpětí: 22,82 m, Délka: 19,59 m, Výška: 5,90 m, Nosná plocha: 72,00 m2, Hmotnost prázdného letounu: 6 160 kg, Vzletová hmotnost: 9 300 kg, Maximální rychlost: 350 km/h, Cestovní rychlost: 280 km/h, Dostup: 7 500 m, Dolet: 1 400 km |