Nieuport LN.411 / LN.42
Letouny Nieuport LN.401, LN.411 a LN.42 byly vyvrcholením snah francouzského leteckého průmyslu o postavení útočního střemhlavého bombardovacího letadla. Oproti známé německé Stuce měly zatahovací podvozek a disponovaly větší rychlostí. Jejich vývoj však postupoval příliš pomalu. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Střemhlavé bombardování se mezi nezasvěcenou, ale mírně se zajímající veřejností spojuje s nasazením německých letounů Junkers Ju 87. Není to však německý vynález. Zvýšení přesnosti zásahu pumou si ověřili mnozí letci již za první světové války, pokud křehkost tehdejších letadel dovolila alespoň mírně strmý sestupný let. Piloti amerického letectva námořní pěchoty však při intervencích na Haiti (1919) a v Nikaragui (1927) svrhovali záměrně pumy o hmotnosti 22,7 kg při mírně strmém letu strojů DH-4B. Dvousedadlové palubní stíhačky Curtiss F8C Helldiver přenesly tuto metodu i do námořního letectva, které dosud dávalo přednost torpédovým útokům. Záhy pocítilo potřebu stroje schopného svrhnout pumu o hmotnosti 454kg na obrněný plovoucí cíl. V roce 1930 se rozhodovalo mezi dvěma prototypy, z nichž byl vybrán Martin Model 150, zavedený o rok později jako palubní bombardér BM 1, první konstruovaný speciálně pro tento účel. Ostatní velmoci tuto okolnost zaznamenaly ale reakce byla pomalá. První se probudilo Japonsko, které v roce 1931 Objednalo u Heinkela dvouplošník He 50, vyráběný pak u Aichi jako DIAI vz. 94 (tj. 1934). V témže roce (1934) navrhl konstruktér Pillon u firmy Loire-Nieuport (v části Nieuporta) dvoumístný jednoplošník Ni.140 s křídlem lomeným do W a s kalhotovými kapotami pevného podvozku (kapotování vzpěry křídla bylo rozevíratelné a fungovalo jako aerodynamická brzda pro zpomalení střemhlavého letu). Britové vypsali specifikace O.27/34, z nichž se vyvinul typ Blackburn Skua, zalétaný až roku 1937. Ni.140 byl zalétán v březnu 1935, nevzbudil nadšení a prošel rekonstrukcí. Jednomístné provedení LN.401 s podvozkem zaklápěným dozadu pod křídlo létalo v červnu 1938, kdy již Loire Nieuport patřily pod znárodněnou skupinu SNCAO. LN 401 byl objednán pro námořní letectvo a vojenské, podníceno úspěchy Ju 87 ve Španělsku. zadalo "pozemní" verzi LN.411. Tu však v říjnu 1939 přenechalo námořnictvu" protože nebylo s výkony spokojeno. Generál Joseph Vuillemin - náčelník vojenského letectva Armée de l´Air byl v srpnu 1938 na návštěvě v Německu. kde ho "opili dudlíkem"' při předvádění prototypů vydávaných za velkosériové stroje. Předvedení Ju 87 ho utvrdilo v názoru (do značné míry oprávněnému), že LN.411 není to pravé. V říjnu 1939 program LN.411 zrušil, když předtím inicioval vývoj podstatně výkonnějšího typu, rychlejšího a s vyšší nosností pum. Ministerstvo letectví objednávku potvrdilo 13.9.1939. Vedení národního koncernu SN'CAO se 16. 11. zavázalo dodat prototyp nového letounu ke konci března 1940. Termíny se zdály být vražedné ale konstruktéři si práci zjednodušili. Převzali trup jednoho z nepředaných strojů LN.411, k němuž zkonstruovali zcela nové křídlo. Nevykazovalo již lomení do W ale přímé ostré vzepětí do V o 6°. Na zádi se objevily nové větší ocasní plochy (dříve musela být svislá plocha trojitá) a do přídě byl zamontován motor Hispano-Suiza HS.12Y51, vidlicový dvanáctiválec, schopný podržet výkon 735 kW (1000 k) od vzletu až po výšku 3500 m. Různé prameny však nejsou jednotné, zda právě tento motor byl použit již v roce 1940 či až v 1944. U původních LN.401 a LN.411 se zatahovacími podvozky byla spodní část směrového kormidla upravena tak, aby se mohla hydraulicky rozevřít jako desky knihy a tím vyvolat brzdicí efekt. Neosvědčilo se to však a úlohu aerodynamických brzd převzaly kapoty podvozku, vysouvané při střemhlavém letu. Tak se problém řešil i u LN.42, jak byl zdokonalený střemhlavý bombardér označen. U něj se podvozek při zatahování otáčel s kolem o 90°, takže s nohou zapadal naplocho do křídla. Noha podvozku i samotné kolo byly vybaveny velkými kryty se samostatným hydraulickým ovládáním, takže působily jako brzdy. Firma Messier však při dodávce podvozku značně opozdila konečnou montáž prototypu, který byl hotov teprve na počátku června 1940. Před Němci jej odvezli do Istres, do závodu SNCASE, kde se nějaký čas zkoušel a vzdor zákazu okupantů s ním pilot několikrát "poskočil". Zákaz letů však nutil ukrýt prototyp ve vesnici Flayosque u Draguignanu, severně od St Raphael. Tam jej v srpnu 1944 nalezla francouzská armáda (po vylodění spojenců). Stroj zrenovovali v Cannes a jeho zkoušky pokračovaly v Issy les-Moulineaux, Toussus-le-Noble a Marignane. Testovala se i vrtule Escher Wyss s reverzní polohou listů pro snížení přistávací rychlosti i letu střemhlav (švýcarský výrobek). Vše skončilo havárií 27.8.1947 a zrušením v prosinci. Stroj těchto charakteristik již stejně zastaral. Bojově bylo použito asi 70 letadel typu LN.411, které se s nevalnými úspěchy zúčastnily bojů. Osádky některých letadel před postupujícími vojsky ulétly do severní Afriky, tucet strojů padl do rukou Němcům. |
Technický popis |
Motor: vidlicový dvanáctiválec Hispano-Suiza HS.12Y51o výkonu 735 kW (1000 k). Výzbroj: nikdy se neinstalovala - měl ji tvořit kanón 20 mm mezi válci motoru a dva kulomety Darne 7,5 mm v křídle. Pod trupem měla být puma o 500 kg na výkyvné vidlici. Rozpětí: 13,00 m, Délka: 9,80 m, Výška: 3,86 m, Nosná plocha: 21,00 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 325 kg, Vzletová hmotnost: 3 110 kg, Maximální rychlost: 462 km/h, Cestovní rychlost: 396 km/h, Dostup: 9 200 m, Dolet: 1 200 km |