Airwar

Válka se však nevyvíjela zcela dle představ velení Aéronavale. Dne 10.5.1940 nepřítel nepřišel z moře, a vybrané jednotky námořnictva se zapojovaly do bojů nad souší, řada z nich byla nouzově přezbrojována vysloveně pozemními bojovými letadly např. typu Potez 631, Dewoitine D.520, Morane Saulnier M.S.406 a dalšími. Přesto se námořní stroje (Loire-Nieuport L.N.401, Vought 156F, Laté 298) účastnily útoků na postupující Wehrmacht. Akce pozorovacích a hlídkových vodních letounů, včetně H 43, se pak omezovaly jen na střežení při přístavech v očekávání útoků Kriegsmarine.

Popisovaný LeO H.43, i když de facto v roce 1940 ve výzbroji nový, k novinkám rozhodně nepatřil, a dá se říci, že již notně zastaral v okamžiku jeho zvolení vítězem soutěže na stroj této kategorie. Tu námořnictvo vypsalo již roku 1933, přičemž požadovalo nenáročný třímístný letoun pro příbřežní službu. Létacími čluny (Loire 130 a CAMS 120) se účastnily dvě firmy, bizarně řešenými plovákovými další tři. Kromě továrny Lioré-et Olivier s typem H.43 to byly ještě Gourdou-Leseurre s GL.820 a Breguet se strojem Br.610. Ani jeden z letounů požadavky dokonale nesplňoval - pouze H.43 jevil jakousi možnost dalšího vývoje a úprav (typ Loire 130 se také stavěl, ale pro jiný účel).

Jednoplošník H.43 navrhl konstruktér M.Benoit a prototyp No.01 se stavěl v závodě v Argenteuil. Vznikl hranatý letoun s objemným trupem, na jehož hřbetě byly tři prostory osádky za sebou (pilot, radista/navigátor a pozorovatel/střelec), při čemž pozorovatelovo hlavní stanoviště bylo v prosklené vaně pod trupem, odkud měl výhled do všech stran dolů, a jen v případě napadení měl přelézt do hřbetního střeliště a bránit H.43 proti útoku zezadu.

Konstrukce letounu byla smíšená v tom smyslu, že celokovová kostra (trup z ocelových trubek s tvarovou karosérií z duralových profilů, křídlo a ocasní plochy s duralovými kostrami) byla potažena, kromě duralových plechů za motorem, na střední části trupu, a na náběžných hranách, tradičním plátnem. Za pohonnou jednotku zvolili hvězdicový devítiválec Hispano Suiza 9Va o 423 kW/575 k s třílistou vrtulí. Palivo nesly nádrže v plovácích, zhotovených z duralu a domácí vodě odolné slitiny Védal.

První H.43 vzlétl 4.12.1934 a k oficiálním testům ve středisku Aéronavale v St Raphaël se dostal počátkem ledna následujícího roku. Ukázalo se, že vlastnosti stroje jsou vcelku přijatelné, prototyp dokonce absolvoval testy vzletu pomocí katapultu z lodi Commandante Teste. Po dalších zkouškách v bojových podmínkách došlo k objednávce dvaceti kusů (v květnu 1936) s tím, že letoun prodělá doporučené úpravy. Především se změnila kapota motoru z úzkého prstence Townend na širší kryt NACA, nevyhovující podélnou stabilitu vylepšila rozšířená kýlová plocha (zároveň bylo zkráceno směrové kormidlo o část vystupující dole z obrysu trupu) a stabilizátor vodorovné plochy se stal přestavitelným za letu. Také původní střeliště s plechovým "cimbuřím" nahradilo moderní prosklené.

V této podobě se u nových zkoušek stroj objevil v létě 1937. To už ovšem došlo k znárodnění leteckého průmyslu a továrna patřila do koncernu SNCASE, který program H.43 přenesl do závodu v Berre. Do září 1938, kdy se sériová výroba rozeběhla, stačila SNCASE typ zmodernizovat, dostal výkonnější motor 9Vb o 478 kW/650 k, vrtuli s kuželem, vyšší trup jen se dvěma otevřenými kabinami za sebou a s úplně uzavíratelným střelištěm s pohyblivým (a ukrývatelným) kulometem Darne 7,5 mm na závěsu Blanchet-Pilain 11 a jinak tvarovanou pozorovatelskou vanu. Další výzbroj představoval synchronizovaný kulomet MAC před pilotem a závěsníky na 500 kg pum pod vanou.

První sériový stroj vzlétl v červenci 1939 a od února 1940 se H.43 dostávaly do stavu escadrilly 3S5 (písmeno S značilo Surveillance - hlídkování) v Hyéres u Toulonu. Koncem měsíce měla 6 strojů. Dalších 9 se dostalo k 3S1 v St Mandrier (rovněž u Toulonu). Zbývající H.43, poslední vzlétl 3.5.1940 (!), byly uskladněny v Berre. Stroje po několik týdnů podnikaly hlídkové lety, ale už 20.8. byly jejich jednotky reorganizovány (na 7S a 11S) a přezbrojeny - letouny H.43 byly staženy k uskladnění v Berre. Po okupaci země Němci pak jako zastaralé skončily ve šrotu.