Aichi B7A Rjúsei
Střemhlavý bombardovací-torpédový palubní letoun Aichi B7A2 Rjúsei byl volným nástupcem známějšího Aichi D3A Val. Vznikl však bohužel pro japonsko v době, kdy na jednu stranu měly Spojené státy již naprostou nadvládu ve vzduchu, a na druhou stranu již Japonsko nemělo v podstatě žádné letadlové lodě. Rjúsej tak v podstatě operoval pouze z pozemních základen. Nakonec historie jednoho z nejlepších strojů letectva japonského císařského námořnictva skončila s největší pravděpodobností účastí některých exemplářů v sebevražedných misích. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Na konci roku 1941 Japonsko disponovalo - po USA a Velké Británii - třetí největší flotilou válečných lodí na světě. Letectvo japonského císařského námořnictva mohlo v té době využívat jedenáct nosičů letadel se vzletovou palubou, z nichž první (Hóšó) byl do služby zařazen již na konci roku 1921 a posloužil k výcviku až do hořkého konce v roce 1945. Více než šest let trvalo než byla podle podmínek Washingtonské konference přestavěna z bitevního křižníku a bitevní lodě další dvě plavidla Akagi (do služby zařazena v r. 1927) a Kaga (1928); tentokrát se již jednalo o plnohodnotné letadlové lodě, schopné po rekonstrukci nést po devadesáti letadlech. Do roku 1945 Japonci postavili či upravovali dalších pětadvacet letadlových lodí, z nichž například Šókaku a Zuikaku (1941) byly z technického hlediska považovány za světovou špičku. V závěru roku 1945 se již z početných lodí tohoto určení držely na hladině jen některé. Fragment někdejší pýchy japonského císařského námořnictva - protivníkem zpočátku podceňované, později respektované i obávané - měl v té době podobu rezavějících vraků a představoval obraz totálního zmaru. Zatímco dříve vyrobené letadlové lodě dávno spočívaly na mořském dnu, čekala například velká loď Džunjó (53 letadel), přestavěná z osobní lodě a v roce 1944 poškozená ponorkami, na rozebrání v suchém doku. Konce války se taktak dočkala i trojice sesterských letadlových lodí třídy Unrjú, Amagi, Aso a Kasagi s délkou paluby dosahující 225 m a s kapacitou až 65 letadel; jejich stavba byla zahájena v letech 1942 a 1943. Amagi se v červenci 1944 po náletu amerických letadel převrátila v mělkých vodách kýlem vzhůru, Aso a Kasagi zůstaly nedokončeny. V roce 1946 byly rozebrány stejně jako další, z nichž například Rjúho, 215 m dlouhá loď z roku 1942 s jedenatřiceti letadly na hangárových palubách, byla v březnu 1945 poškozena a až do kapitulace Japonska stála mimo aktivní službu. Žádná z těchto letadlových lodí modernější koncepce, předávaných do služby v roce 1943 a později, už neposloužila jako nosič pro velké palubní torpédové a bombardovací letouny zvané Rjúsei. Tyto lodě již sice byly vybaveny palubními výtahy způsobilými dopravit na hangárovou či letovou palubu podobné velké stroje s délkou trupu přesahující jedenáct metrů, avšak Rjúsei, tento nový slibný typ dvoumístného palubního bombardéru, byl ve vyzrálejší formě k dispozici příliš pozdě na to, aby mohl arzenál rapidně ubývajících letadlových lodí japonského císařského námořnictva jakkoliv obohatit. Společnost s původním názvem Aichi Tokei Denki K. K. (Hodiny a elektropřístroje Aichi, s.r.o.), jejíž letecká sekce působila v japonském přístavním městě Nagoja již od roku 1923, převzala v roce 1941 od Generálního štábu námořního letectva specifikace označené šifrou 16-Ši, shrnující parametry nového jednomotorového palubního bombardéru jenž by mohl nést jedno torpédo či pumu o hmotnosti až 800 kg, nebo dvě pumy po 250 kg či šest pum po 60 kg. Se dvěma dvěstěpadesátkami v pumovnici měl stroj dosahovat rychlosti až 560 km/h. Hlavňovou výzbroj měly tvořit dva dvacetimilimetrové kanóny a jeden obranný kulomet ráže 13 mm, dolet se svrhovanou výzbrojí na palubě měl dosáhnout alespoň 1 850 km, maximální dolet s přídavnou nádrží v pumovnici měl mít při využití ekonomického režimu letu hranici ve vzdálenosti 3 330 km. Od konstruktérů se očekávalo že navrhnou stroj s ovladatelností a obratností blízkou jednomístným stíhacím letadlům, současně stroj s vynikajícími vlastnostmi při vzletu i přistání a také s robustní konstrukcí. schopnou odolat značnému přetížení při vybírání střemhlavého letu. Společnost Aichi již měla s výrobou palubních bombardovacích letounu své zkušenosti, její konstruktéři se ve třicátých létech mohli inspirovat i německými vzory. Do historie válek se pod značkou této firmy například navždy zapsaly jednomotorové střemhlavé bombardéry Aichi D3A (Val), které svržením pum na Tichomořskou flotilu USA kotvící v Pearl Harboru uvedly v prosinci 1941 Japonsko do válečného stavu. V kategorii "palubního útočného bombardéru" ve stejné době působil úspěšný torpédový-bombardovací typ Nakadžima B5N, zvaný podle spojeneckého identifikačního kódu Kate a o něco později - koncem roku 1943 - byl do výzbroje zařazen méně úspěšný torpédový-bombardovací stroj Nakadžima B6N Tenzan (Jill), jenž se však u jednotek objevil ve větším počtu až v době, kdy už stíhací převaha amerického námořního letectva nedala možnost vyniknout ani sebelepšímu typu této kategorie. Vraťme se však zpět do roku 1941, kdy šéfkonstruktér fy. Aichi Norio Ózaki a jeho asistenti Morišige Mori a Jasuširo Ózawa zahájili práce na projektu AM-23. Na rýsovacích prknech se rodil velký bojovně vyhlížející robustní středoplošník s rovinou křídla lehce lomenou do W tak, aby vznikl dostatečný prostor pro okruh rotující čtyřlisté vrtule s průměrem 3,50 m, eventuelně i pro letecké torpédo, zavěšené pod trupovou pumovnicí; svůj význam měla i hmotnost, ušetřená na zkrácených nohách podvozku s velmi širokým rozchodem. Hydraulicky sklápěné křídlo neslo na své spodní ploše štěrbinové klapky s nimiž bylo možné sklopit pod úhlem 10o pro zvýšen í vztlaku i křidélka a nalezli bychom zde také výklopné brzdicí štíty zpomalující v případě potřeby střemhlavý let. Pod protáhlým, na vrcholu trupu oválného průřezu posazeným proskleným krytem měla svá místa dvoučlenná osádka - pilot a za ním i navigátor-radista, jehož povinností bylo bránit letoun v případě potřeby střelbou z pohyblivého kulometu. Letoun byl vybaven nádržemi na pohonné hmoty s kapacitou 1 406 litrů a nádrží na pětašedesát litrů oleje. Bojový stroj s vysokou nosností, rychlostí a se značným doletem musel být vybaven silnou pohonnou jednotkou, a proto volba konstruktérů padla na osmnáctiválcový dvouhvězdicový motor Nakadžima Homare, schopný v závislosti na verzi vyvinout jmenovitý výkon v rozmezí 1 342 kW (1 825 k) až 1 640 kW (2 230 k). V době, kdy probíhaly práce na stavbě prototypu označovaném podle nomenklatury námořního letectva jako "experimentální námořní palubní útočný bombardér 16-Ši" či také B7A1, nacházel se motor Homare stále ještě ve stadiu vývoje. V květnu 1942 byl dokončen první z devíti prototypů B7Al model 11, vybavený motory Nakadžima NK9B Homare 11. Tyto pohonné jednotky se staly zdrojem vleklých potíží, navzdory tomu však bylo brzy zřejmé, že se podařilo zkonstruovat stroj s vynikající obratností, dosahující v horizontálním letu rychlosti až 590 km/h. Některé z prototypů, létající nejčastěji se žlutooranžovým nátěrem na všech plochách, již byly vyzbrojeny dvěma kanóny typ 99 model 1 ráže 20 mm, umístěnými ve vnitřních částech křídla a v praxi byl nepochybně zkoušen i obranný kulomet, jímž byl zpočátku typ 1 ráže 7,92 mm. Dodávky prototypů i jejich zkoušky probíhaly pomalu, avšak přesto se dařilo postupně odstraňovat různé konstrukční nedostatky nového stroje - například původně téměř eliptické křídlo prvního prototypu bylo v půdorysu tvarově pozměněno a stalo se tak výrobně méně náročným. Stále se však čekalo, až dozraje další verze motoru Homare 12, spolehlivější "dvanáctka" měla disponovat vzletovým výkonem, dosahujícím až 1 361 kW (1 850 k). Motory NK9B Homare 12 začala společnost Nakadžima dodávat až na jaře roku 1944 a od dubna téhož roku mohly být konečně instalovány do draků nové verze stroje s označením B7A2 model 12, jenž mezitím dostal oficiální jméno Rjúsei (létavice). Ten byl vyzbrojován dvěma kanóny typ 99 model 1 ráže 20 mm a jedním pohyblivým, dozadu zaměřeným kulometem typ 1. I později vyráběné B7A2 nesly v křídle dva vylepšené dvacetimilimetrové kanóny typ 99 model 2 a v kabině navigátora těžký kulomet typ 2 třináctimilimetrové ráže. Kompletace letounů B7A probíhala v halách společnosti Aiči v závodě Funakata a od dubna 1944 též na montážních linkách 21. námořního leteckého arzenálu v Ómuře na ostrově Kjúšú. Výrobní proces již byl poznamenán váznoucími dodávkami materiálu, energie a pracovních sil a pokračoval pomalu, situaci navíc zkomplikovalo zemětřesení, jež v květnu roku 1945 postihlo část ostrova Honšú a závod Funakata vážně poškodilo. Odtud bylo do července 1945 dodáno osmdesát, a ze závodů 21. arzenálu dalších pětadvacet strojů verze B7A2. Spojenci se o existenci "létavice" dozvěděli nejdříve z ukořistěných dokumentů, teprve později byl letoun zachycen na fotografiích a z jeho rozměrů mohly být s přihlédnutím k tvarům propočítány teoretické výkony. V rámci spojeneckého identifikačního systému bylo typu B7A přiděleno kódové jméno Grace. Výroba nadějného typu měla pokračovat verzí B7A3, vybavenou silnějším motorem Micubiši MK9A s výkonem 1 640 kW (2 230 k). K ověření tohoto záměru byl do jednoho z exemplářú B7A2 zabudován osmnáctiválcový motor Nakadžima NK9H-S Homare 23 se vzletovým výkonem 1 491 kW (2 028 k), avšak k sériové výrobě B7A3 již nedošlo stejně jako ke stavbě prototypu nástupce Rjúsei, jenž se jmenoval Mokúsei (Jupiter) a měl představovat co do rozměru skromnější, avšak rychlejší torpédový bombardér nové generace. Z celkem 114 vyrobených letounů B7A byly některé dodány do výzbroje 601., 752. a Jokosuka Kókútai, ale vzhledem k nedostatku letadlových lodí již operovaly pouze z pozemních základen. |
Technický popis |
Výrobce: Aichi Kókúki Kabušiki Kaiša (Ajči letadla, s.r.o.), závod Ómura, Japonsko. Typ: jednomotorový dvoumístný palubní bombardovací a torpédový-bombardovací letoun. Motorová jednotka: B7A1 - jeden dvouhvězdicový, vzduchem chlazený osmnáctiválcový motor Nakadžima NK9B Homare 11 se vzletovým výkonem 1 342 kW (1 825 k), B7A2 - jeden dvouhvězdicový osmnáctiválcový motor NK9C Homare 12 se vzletovým výkonem 1 361 kW (1 850 k). Výzbroj: B7A2 - 2 letecké kanony typ 99 model 1, resp. typ 99 model 2 ráže 20 mm, uložené po jednom ve vnitřní části křídla, jeden vzad zaměřený obranný kulomet typ 92 model 1, resp. typ 2 ráže 7,7 mm, resp. 13 mm, pohyblivě uložený v zadní kabině. Jedna puma ráže 500 či 800 kg, resp. dvě pumy ráže 250 kg nebo jiná výzbroj v uzavřené pumovnici v trupu, resp. jedno letecké torpédo o hmotnosti 800 kg, zavěšené pod trupem. Technická data verze B7A1: Rozpětí: 14,40 m, Délka: 11,47 m, Výška: 3,97 m, Nosná plocha: 35,40 m2, Hmotnost prázdného letounu: 3 150 kg, Vzletová hmotnost: 4 942 kg, Max. rychlost: 543 km/h, Cestovní rychlost: 370 km/h, Výstup do 6000 m: 10:20 min, Dostup: 8 950 m, Dolet: 1 850 km s výzbrojí / 3 040 km Technická data verze B7A2: Rozpětí: 14,40 m, Délka: 11,49 m, Výška: 4,07 m, Nosná plocha: 35,40 m2, Hmotnost prázdného letounu: 3 614 kg, Vzletová hmotnost: 5 700 kg, Max. rychlost: 543 km/h, Cestovní rychlost: 370 km/h, Výstup do 6000 m: 10:20 min, Dostup: 8 950 m, Dolet: 1 850 km s výzbrojí / 3 040 km |