Aichi M6A1 Seiran
Plovákový letoun Aichi M6A1 Seiran byl určen k drobným diverzním akcím. Na místo určení měl být dopraven v složeném stavu ponorkou, poskládán a vybaven několika pumami. Tato taktika nemohla mít z vojenského hlediska téměř žádný účinek. Z morálního to mohlo být mnohem zajímavější. Představte si ponorku co se vylodí cca 100 km od New Yorku, a vyloží dva-tři lehké letounu vybavené menšími zápalnými bombami... |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Japonské armádní a námořní síly obsadily v zárodečné fázi války v Pacifiku miliony čtverečních kilometrů oceánu, ostrovů a také Indočínu včetně Malajska a Singapuru. Ani japonská admiralita, ani armádní generalita, a tím méně vláda, věděly co si počít s takovým výbojem, jak jej vítězně zakončit. Jednotný strategický plán prostě chyběl, zejména s ohledem na obrovské vojenské a průmyslové možnosti USA. Narušit nebo dokonce zničit USA a jejich potencionál nebyli Japonci schopni a poválečné studie dokumentů to potvrzují. Místo soustavné činnosti v tomto směru se Japonci omezili jen na jakési komáří štípnutí bez velkého dosahu. Ne, že by neusilovali o bombardéry schopné zaútočit na pevninu USA. Avšak čtyřmotorový Nakajima G5N Shinzan (Liz) byl jen špatnou napodobeninou neúspěšného amerického dopravního Douglasu DC-4E z předválečné doby, jehož prototyp Japonsko zakoupilo. Vojensky G5N neznamenal nic. Větší nadějí byl moderní Nakajima G6A Renzan (Rita), s jehož dodávkami se počítalo až od září 1945. Tedy pozdě. Ani čtyrmotorové bombardéry by však nebyly mnoho platné, protože Japonci neměli základny, z nichž by letouny mohly vzlétnout s účinným nákladem pum a vrátit se. Nejblíže k severoamerickému kontinentu se dostali obsazením dvou nejzápadnějších ostrovů Aleut, Kiski a Attu, ještě v roce 1942. Američané je však v květnu 1943 odtud vystrnadili. Navíc to byla oblast, kde meteorologické podmínky zcela zabraňovaly soustavné letecké činnosti po většinu roku. Zůstalo tedy na delší dobu jen u zmíněných komářích štípnutí. K prvnímu vyprovokoval nálet šestnácti amerických bombardérů B-25 Mitchel pod velením Jamese H. Doolittla. Vzlétly z letadlové lodi Hornet v dubnu 1942 a dokázaly Japoncům, že ani jejich mateřské ostrovy nejsou hluboce v zázemí. Nálet neměl krom morálních důsledků velký vojenský význam způsobenými škodami, ale do zběsilosti rozzuřil japonské velení. První reakcí vedle týrání a poprav několika zajatých Američanů byl pokus o bombardování americké pevniny. V září 1942 doplula ponorka 1-25 do bezpečné vzdálenosti od pobřeží státu Oregon a vypustila malý plovákový letoun Yokosuka E14Y1 (Glen). Pilotoval jej poddůstojník Fujita, který svrhl při dvou vzletech celkem čtyři zápalné pumy na lesní komplexy Oregonu. Požáry se podařilo zvládnout, ale bylo to určité varování i pro USA, aby nespoléhaly na zdánlivou odlehlost. Soustavné ztráty Japonců na bojištích a bezmocnost tváří v tvář americké přesile vedl k další akci. Na podzim 1944 byly vymyšlena balónová taktika. Šlo o kulové balony z rýžového papíru, impregnovaného hmotou na bázi škrobu. Měly objem 538 m3 a nesly trhavou pumu o 15 kg a několik malých zápalných. Důmyslný systém odhazování malých pytlíků s pískem a vypouštění vodíku v nevelkých dávkách (vše řízeno aneroidem a baterií) udržovaly balon v hladině okolo 10 km, kde proudil vítr příznivý k donesení balonu z Japonska na USA; tam měl časový spínač balon zničit a pumy vypustit na zem. Od listopadu 1944 do konce války bylo vysláno 9000 takových balónů, které se vyráběly masově i ve školách. Na USA jich dopadlo 285, přičemž došlo k usmrcení šesti osob. Ještě v roce 1955 byly zbytky jednoho balonu nalezeny v lesích a pyrotechnici zjistili, že pumy byly dosud "živé". Fujitova akce vyprovokovala námořnictvo k aktivnějšímu využití této techniky se strategickým zaměřením. V roce 1942 se vyvíjely velké ponorky třídy 1-400 s výtlakem 4500 tun, cestovním dosahem 77 000 km a s vodotěsným hangárem pro dva letouny. Nakonec vzniklo jen 5 kusů s hangáry pro tři letouny. Jejich vývoj byl zadán ještě v roce 1942 firmě Aichi specifikacemi 17-Shi a továrna značila podklady jako AM-24. Vznikl velmi elegantní celokovový typ s vidlicovým motorem Aichi AE1 P Atsuta 30 o 1030 kW (1400 k), dvěma odhazovatelnými plováky nosností až 850 kg pum a s kulometem vz.2 ráže 13 mm pro pozorovatele. Pro uložení na ponorce se výškovky sklopily dolů, křídla podél trupu a vrchol svislé plochy na bok. Složení zvládli čtyři muži za sedm minut. Konstruktéři Ozaki, Ozawa a Mori pracovali rychle a prototyp mohl vzlétnout již v listopadu 1943. Sedm dalších prototypů posloužilo k výcviku osádek. Dalších 18 kusů bylo sériových, se zdokonalenými motory Atsuta 32. Vojenské značení znělo M6A1 Seiran (Horská mlha). Dva další stroje byly pozemní M6A1-K Nanzan (Jižní hora) se zatažitelným podvozkem a s demontovaným vrcholem svislé ocasní plochy určené k výcviku. V létě 1945 byl připraven plán na zničení zdymadel Panamského průplavu. 1. ponorková flotila přidělila dvěma ponorkám 1-400 po třech M6A1 a menší 1-13 a 1-14 po dvou M6A1. Na poslední chvíli se však strategické určení změnilo na taktické a flotila měla v červenci 1945 napadnout kotviště amerických válečných plavidel u atolu Ulithi. Ve zmatku posledních týdnů k tomu již nedošlo. Spojenci se o existenci M6A1 dověděli až po válce, proto již nebylo přiděleno kódové pojmenování. |
Technický popis |
Výrobce: Aichi Kókúki Kabušiki Kaiša (Ajči letadla, s.r.o.), závod Ómura, Japonsko. Technická data: Rozpětí: 12,81 m, Délka: 10,83 m, Výška: 4,79 m, Nosná plocha: 28,00 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 945 kg, Vzletová hmotnost: 3 900 / 4 550 kg, Maximální rychlost: 380 km/h, Cestovní rychlost: 330 km/h, Doba výstup (do): 4,6 min (3 000 m), Dostup: 10 000 m, Dolet: 2 420 km |