Airwar

Na podzim 1939 Technisches Amt upřesnil specifikace dopravního letounu střední třídy, jenž by měl nahradit letouny Junkers Ju 52/3 m, které v té době sloužily v jednotkách Luftwaffe. Tyto specifikace byly zaslány firmám Arado a Henschel. Nový letoun měl být poháněn dvěma motory BMW 801 a do jeho trupu se měly vejít dva terénní automobily nebo náklad podobného rozměru a hmotnosti. K nakládání a vykládáni měla sloužit rampa umístěná ve spodní části zádě trupu. Konstrukce podvozku měla umožnit start i přistáváni na polních letištích.

RLM po vyhodnocení projektů obou firem schválilo konstrukci firmy Arado a objednalo tři prototypy letounu Ar 232. Ar 232 V1 byl hornoplošník kovové konstrukce s mohutným trupem, na který navazoval nosník dvojitých ocasních ploch. Charakteristickým rysem nového stroje byl nekonvenčně řešený podvozek. Vedle klasického zatahovacího příďového podvozku, byl letoun vybaven 22 pevnými koly o malém průměru umístěnými pod trupem, která umožňovala start i přistání v těžkém terénu. Pohon tvořily dva motory BMW 801 MA o vzletovém výkonu 1 176 kW (1 600 k).

První zkušební lety Ar 232 V1 (VD+YA) absolvoval v červnu 1941. krátce nato byl dokončen i druhý prototyp Ar 232 V2 (VD+YB), který byl vyzbrojen kulometem MG 131 ráže 13 mm se zásobou 500 nábojů instalovaným v prosklené přední části trupu, kanónem MG 151/20 ráže 20 mm umístěným v otočné hřbetní střelecké věži nacházející se hned za pilotní kabinou a druhým kulometem MG 131 ve střelišti pod nosníkem ocasních ploch. Pro svůj neobvyklý vzhled získal stroj přezdívku Tausendfüssler (stonožka).

Již v době zkoušek se ukázalo, že s ohledem na potřebu zvýšení výroby stíhaček Fw 190 vybavených motory BMW 801, nebude možno získat tyto motory pro sériové Ar 232. Vzhledem k této skutečnosti byli konstruktéři firmy Arado nuceni zkonstruovat třetí prototyp, který byl poháněn čtyřmi slabšími motory BMW Bramo 233 R-2 Fafnir. Ar 232 V3 (VD+YC) absolvoval svůj první let v květnu 1942 a stal se prototypem verze B.

Brzy byla zahájena výroba Ar 232 B-0. První letoun této série byl považován rovněž za prototyp, a proto byl označován Ar 232 B-01 nebo Ar 232 V4. Pátý sériový letoun Ar 232 B-05 označovaný také Ar 232 V8 byl poháněn čtyřmi francouzskými motory Gnôme-Rhône 14M, z nichž každý měl výkon 515 kW (700 k). Tento stroj podnikl první let v květnu 1943. Ar 232 V8 byl vybaven přídavnými palivovými nádržemi, čímž zásoba pohonných hmot vzrostla z obvyklých 2 700 litrů na 5 000 litrů. V8 byl používán na základně Banak v severním Norsku jako meteorologický letoun. Také Ar 232 B-08 (V11) byl používán v Norsku. Jeho hlavní podvozek byl nahrazen pevnými lyžemi.

Koncem roku převzala jedna z letek spadajících pod Ergänzungstransport - geschwader, které velel Oberstleutnant Fabiunke a která měla být umístěna v oblasti Stalingradu, Ar 232 V1 a V2 spolu se čtyřmi stroji série Ar 232 B-0. Letka Ar 232, jejímž velitelem byl Major Pelz, zásobovala obklíčenou 6. armádu až do okamžiku její kapitulace 2. února 1943. Právě jeden z letounů Ar 232 byl posledním strojem Luftwaffe, který opustil "stalingradský kotel" před ukončením bojů. krátce po stalingradské porážce Ar 232 V1 havaroval při přeletu nad Německem. Byl to první ztracený letoun tohoto typu.

V březnu 1944 posílily Ar 232 v Oděse umístěnou 1./TG 5, které velel major Günther Mauss. Koncem roku byla Ergänzungsstaffel (doplňovací letka) majora Pelze rozpuštěna a letouny byly převedeny k Transportstaffel 5 pod velení Hauptmanna Wasserkrafta. Obě jednotky používající Ar 232 (1./KG 200 a TSt. 5) často vzájemně spolupracovaly. V průběhu jedné společné akce 5. září 1944 jeden z Ar 232 B-0, který převážel sabotéry účastnící se "operace Zeppelin" (pokus zničení důležitých strategických cílů v oblasti Moskvy), narazil do stromů a shořel blízko sovětského hlavního města. V březnu 1945 byla Transportstaffel 5 přejmenována na 14./TG 4. V té době tato jednotka disponovala třemi letouny Focke-Wulf Fw 200 C, třemi Junkersy Ju 90, třemi stroji Piaggo P 108 T čtyřmi Ar 232 B-0 a Ar 232 V2. Zanedlouho byla rozpuštěna a všechny její letouny byly převedeny do 1./KG 200. Dne 8. května 1945 byly všechny stroje kromě jednoho Ar 232 zničeny vlastními posádkami.

Jediný zachráněný exemplář který byl pilotován Feldwebelem Funkem, přeletěl do Velké Británie. V říjnu a listopadu 1945 byl vystavován ve Farnborough s ostatními ukořistěnými německými letouny.

I když bylo vyrobeno pouze 22 letounů Ar 232, firma Arado plánovala zahájení výroby upravené verze Ar 432. Tento stroj měl vycházet z konstrukce Ar 232 B-0, ale strategicky důležité materiály jako dural a hliníkové slitiny měly být nahrazeny dostupnější ocelí a dřevem. Prototyp tohoto letounu však nebyl nikdy vyroben.