Jakovlev Jak-7/Jak-9
Celá rozsáhlá rodina stíhacích Jaké (cca 30 verzí) má společného praotce - prototyp I-26. Jedna rodinná linie se ubírala od Jaku-1 přes Jak-1M až k čistě stíhacímu Jaku 3, druhá se odvíjí od cvičné varianty dvoumístného UTI-26, přes nouzovou stíhací verzi Jak-7 ke konečnému Jaku-9 - lehkému bombardovacímu, průzkumnému a dálkovému doprovodnému stíhacímu letounu.
Jakovlev Jak-7
Také pro skupinu A.S.Jakovleva byla zima roku 1941/42 plná napětí. V září 1941 bylo rozhodnuto evakuovat hlavní závod vyrábějící Jaky-1 z Moskvy do oblasti Kamensku na Urale. Tam byl sestaven první sériový letoun za tři týdny po vyložení transportů a měsíční produkce převýšila produkci mateřského moskevského závodu za čtvrt roku po usídlení. Jiné, především sibiřské závody, však nepokračovaly tak rychle, takže dodávky stíhaček Jak-1, rozhodně nejlepších frontových strojů té doby, v zimě vázly. Bylo proto rozhodnuto využít pro stíhací účely také dvoumístný cvičný typ Jak-7V. Byla to vlastně dvou místná varianta Jaku-1, stavěná souběžně s ním, podobně jako se před léty stavěla cvičná „šestnáctka“ spolu s jednomístnými letouny. Jak-7V byl původně značen UTI-26, poháněl jej motor M-105PF a výzbroj tvořil jen jeden pevný kulomet pro střelecký výcvik. Na podzim roku 1941 byly Jaky-7V modifikovány na jednomístné prostě tak, že byl zadní pilotní prostor zakryt neprůhledným materiálem a byla instalována plná výzbroj - dva kulomety ŠKAS a jeden kanón ŠVAK, tedy stejná, jakou měly standardní Jaky-1 ze série 1941. Oba letouny bylo možno jen ztěží ve vzduchu rozeznat. Nový Jak-7A měl klenutější hřbet trupu za kabinou pilota. Jak-1 a Jak-7A byly tedy vlastně shodné letouny, avšak jejich další vývoj se rozvětvil a šel odlišnými cestami.
Základní linie "jedničky" se rozvíjela směrem k lehkým, velmi rychlým a vysoce obratným strojům, zatímco poněkud robustnější drak "sedmičky" posloužil jako základ vývoje dálkových stíhaček a těžších frontových typů. V roce 1942 dostaly oba vývojové směry své první členy, zatím ještě bez zvláštních rozlišovacích znaků. Z Jaka-1 se stal Jak-1M s menší nosnou plochou (14,9 m2 proti původním 17,2 m2) a novým trupem, staženým za kabinou tak, že kabinový kryt vyčníval z obrysu hřbetu. Pilot získal dokonalý výhled a zároveň se poněkud zlepšila aerodynamika. Jak-1M zaznamenal vzrůst rychlosti o 12 km/h. Stejně byl také upraven jednomístný Jak-7 na variantu B. Jeho maximální rychlost byla nyní 610 km/h v 5 000 m a dolet 830 km. V létě 1942 se v podstatě podařilo stabilizovat výrobní situaci sovětského leteckého průmyslu, což se odrazilo v příznivější situaci stíhacího letectva na frontě, zlepšováním počtu letounů ve výzbroji jednotek a ještě vyšší bojovou aktivitou sovětského stíhacího letectva.
Technický popis Jak-7
Jakovlev Jak-7B: jednomístné stíhací a bombardovací letadlo.
Pohonná jednotka: motor Klimov VK-105PF o výkonu 925 kW.
Výzbroj: kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule a dva kulomety ráže 12,70 mm nad motorem, případně dvě 100 kg pumy nebo šest raket ráže 82 mm na závěsnících pod křídlem
Technická data Jak-7B: Rozpětí: 10,00 m, Délka: 8,47 m, Nosná plocha: 17,15 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 480 kg, Vzletová hmotnost: 3 010 kg, Maximální rychlost: 610 km/h, Dostup: 10 200 m, Dolet: 830 km
Jakovlev Jak-9
Ve vzdušných bojích nad stalingradskou oblastí fronty se poprvé vyznamenal nový sovětský stíhací letoun Jak-9 konstrukční skupiny A.S.Jakovleva. Nové sovětské letouny převyšovaly ve výškách do 4000 m nacistické Bf 109G 2 o 10 až 30 km/h ve vodorovné rychlosti. Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků-9 uplatnit lépe. Jak-9 se vyznačoval také vyšší rychlostí ve vertikálním manévru, tj. ve stoupavosti. Na 5 000 m se dostal za 4 minuty 54 vteřin, zatímco Bf 109G 2 k tomu potřeboval 5 minut 18 vteřin. I při účinné výzbroji jednoho kanónu ŠVAK a dvou kulometů ŠKAS byla letová váha typu Jak-9 poměrně nízká (2 873 kg) a plošné zatížení až na samé spodní hranici rozmezí vhodných pro rychlé stroje - 167 kg/m2, o 33 kg na každý čtvereční metr nosné plochy byla více zatížena křídla Bf 109G 2. Z toho vyplývala nejen zmíněná větší stoupavost sovětského stroje, ale především podstatně vyšší obratnost a ovladatelnost. A té dovedli sovětští letci bohatě využívat!
Jak-9 byl dalším článkem vývoje řady Jak-7. Jeho vznik byl umožněn pracovními úspěchy sovětského metalurgického průmyslu. Nové výrobní kapacity dávaly v létě 1942 první tavby vysoce legovaných ocelí a uralské hliníkové závody předaly leteckému průmyslu první dodávky domácího hliníku. Tímto novým materiálem mohl A.S.Jakovlev nahradit nosníky křídel letounu Jak-7B, čímž dosáhl dvojího úspěchu. Nové smíšené křídlo bylo lehčí než původní celodřevěné a navíc měl kovový nosník podstatně menší rozměry než dřevěný skříňový. Vedlo to k rozšíření vnitřních palivových nádrží a to se zase projevilo prodloužením doletu. První Jak, který byl takto upraven, nesl ještě označení Jak-7DI (Dalnyj Istrebitěl). Proti běžnému Jaku-7B měl dolet 910 km, tj. o 80 km delší; zásoba paliva se zvětšila ze 415 na 450 litrů. Upravená "sedmička" měla užitečný náklad o 147 kg větší než starší verze, ale vážila při vzletu jen o 50 kg více. Výzbroj tvořil jeden kanón ŠVAK a jeden kulomet UBS. Výsledky zalétání prototypů Jak-7Dl koncem léta byly tak úspěšné, že byl stroj ihned zaveden do velkosériové výroby. Aby se ještě výrazněji odlišil od dosavadních "sedmiček", změnilo se jeho označení v sérii na Jak-9. Ještě na podzim 1942 přicházely pak první "devítky" na stalingradskou frontu. Na příkladu vzniku Jaka-9 vidíme, jak se Státní výbor obrany snažil řešit postupné zlepšování výkonů sovětských stíhaček zdokonalováním typů ze zavedené velkosériové výroby.
V zimě 1942/43 opět pokročil vývoj sovětských stíhaček o další krok. Státní výbor obrany přikázal A.S.Jakovlevovi, aby upravil stíhačku Jak-9 pro nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm. Byla to velmi účinná zbraň s dlouhou hlavní, vysokou úsťovou rychlostí střely i značnou průbojností. Bylo ji třeba dostat v co největším počtu na frontu, a protože nebylo možno neúměrně zvyšovat výrobní kapacitu šturmoviků, musel vypomoci Jak-9. V květnu 1943 se již vyráběly sériově Jak-9T vyzbrojené tímto kanónem, zásobeným 32 náboji. Instalace nové zbraně si vyžádala některé větší úpravy draku, například posunutí kabiny o 0,4 m dozadu. Sériové Jaky-9T se dostaly nejkratší cestou k frontovým jednotkám a již v létě mohly zasahovat do pozemních bojů. Později se mezi bloky válců motorů letounů Jak-9T montovaly i zbraně menší ráže, například dvacetimilimetrový kanón MPŠ-20, třiadvacetimilimetrový MP-23-VV či jen půlpalcový kulomet UBS. Naopak zase v roce 1944 posloužil Jak-9T po nevelké úpravě k instalaci protitankového kanónu 45 mm. S touto zbraní nesl označení Jak-9K. Ještě v průběhu roku 1943 se dostal do sériové výroby normální stíhací letoun Jak-9M, u něhož byl k výzbroji přidán ještě druhý kulomet UBS. Objevila se také bombardovací varianta Jak-9B, vyzbrojená jen kulomety; v trupu za kabinou byla upravena vnitřní pumovnice, v níž bylo zavěšeno až 400 kg pum.
Typ Jak-9 byl tedy velmi všestranný. Prokazoval velkou schopnost v čistě stíhací roli, v souboji s německými stíhači a při ničení německých bombardovacích a průzkumných letounů, ale stejně dobře se zapojoval v přímé spolupráci s pozemními jednotkami při ničení živé síly i pancéřovaných cílů. Robustní konstrukce dovolovala, aby Jak-9 přežil těžké poškození v boji a ještě se vrátil alespoň na vlastní stranu fronty. Rychle se měnící situace ve způsobu vedení války na přelomu roku 1942 a 1943 přinesla velké hloubkové průlomy sovětských vojsk. Bombardovací letectvo, které svými údery tyto průlomy připravovalo, muselo obvykle v prostoru největšího akčního poloměru pracovat nekryto stíhacími letouny - dolet frontových stíhaček pro tyto akce nestačil. Také vojska se pohybovala ve špici průlomu obvykle jen zcela málo zajištěna stíhacím letectvem. Státní výbor obrany spoléhal na přizpůsobitelnost draku Jak-9, a proto vyzval A.S.Jakovleva k úpravě tohoto stroje na dálkový. Díky smíšené konstrukci křídla, zvětšení palivových nádrží ze 450 na 640 litrů a dalšímu snížení prázdné váhy draku se podařilo prodloužit dolet u varianty Jak-9D z roku 1943 na 1400 km - tedy na hodnotu dostačující k doprovodu bombardovacích letounů Pe-2. Vzletová váha "devítky D" byla po odlehčení draku jen o 40 kg větší než řadové stíhací varianty.
La-7 a Jak-3 je možno považovat za zcela nové letouny období konce roku 1943 a po celý rok 1944. Letounový park sovětských stíhacích jednotek v té době obohatily ještě některé verze všestranného letounu Jak-9. A.S.Jakovlev se zaměřil především na další zvětšení doletu těchto letadel. V roce 1944 byl uveden typ Jak-9DD, s nádržemi zvětšenými na 850 litrů, což dovolilo podnikat doprovodné lety dlouhé 2000 nebo až 2 200 km. Jaky-9DD využily tohoto doletu několikrát v létě 1944. V té době uskutečnilo americké dálkové bombardovací letectvo několik náletů na Německo, při nichž se stroje nevracely na italské základny přímo, ale po mezipřistání a doplnění paliva na sovětských letištích. Jaky-9DD pak doprovázely letouny Boeing B-17 nebo Consolidated B-24 ze Sovětského svazu až do ltálie. Tam přistávaly na letišti v Bari, kde potom zůstávaly. Odtud podporovaly osvobozenecký boj jugoslávského lidu bitevními nálety na nacistickou vojenskou dopravu. V prosinci 1943 zakončil Jakovlevův vývojový závod stavbu nového modelu "devítky", typu Jak-9U. Bylo na něm mnoho nového. Především to byl motor VK-107A o 1 700 k s podstatně zvýšenou výškovostí, dále širší uplatnění lehkých kovů při stavbě draku, aerodynamicky zdokonalené vnější tvary aj. Jak-9U vyšel konstrukčně z verze T, avšak nenesl již těžký protitankový kanón, nýbrž 23 milimetrový kanón MP-23-VV a dva kulomety UBS 12,7 mm. Rychlost 698 km/h v 5500 metrech byla přesvědčivým výsledkem letových zkoušek, konaných v lednu a únoru 1944. Stoupavostí předčil Jak-9 ještě Jakovlevovu "trojku" - na 5000 m se dostal za tři minuty 36 vteřin! Ve druhé polovině roku 1944 vycházely první Jaky-9U z výrobních linek, avšak na frontu se dostaly ve větším počtu teprve na podzim a v zimě. Neměly již mnoho příležitosti utkat se s nacistickými stíhači, ale i těch několik málo potvrdilo, že Jak-9U překonává všechny stroje, které proti němu mohl protivník postavit.
Celkem bylo vyrobeno 16 700 strojů typu Jak-9.
Technický popis Jak-9
Jakovlev Jak-9D: jednomístné stíhací letadlo s dlouhým doletem.
Pohonná jednotka: motor Klimov VK-105PF-2/3 o výkonu 925 kW.
Výzbroj: kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule a kulomet ráže 12,70 mm nad motorem, případně dvě 100 kg pumy nebo šest raket ráže 82 mm na závěsnících pod křídlem
Technická data Jak-9D: Rozpětí: 10,00 m, Délka: 8,55 m, Nosná plocha: 17,15 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 565 kg, Vzletová hmotnost: 3 300 kg, Maximální rychlost: 590 km/h, Dostup: 10 000 m, Dolet: 1 330 km
Technická data Jak-9U: Rozpětí: 10,00 m, Délka: 8,71 m, Nosná plocha: 17,15 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 315 kg, Vzletová hmotnost: 3 170 kg, Maximální rychlost: 698 km/h, Dostup: 12 060 m, Dolet: 925 km