Jakovlev S-17/UT-3
Letoun Jakovlev S-17/UT-3 vznikl jako víceúčelový dvoumotorový cvičný letounu pro školení osádek vícemotorových bombardérů a byl mimo jiné první vojenský letoun navržený Aleksandrem Sergejevičem Jakovlevem. Vzhledem k situaci před vypuknutím vlastenecké války se vývoj opoždoval a tak není divu že v den napadení bylo ve výrobě jen několik rozpracovaných strojů. Ty následně dosluhovaly u různých pilotních škol.
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití
Když počátkem roku 1937 všemocný orgán Sovětského svazu, Sovět lidových komisařů, rozhodl o potřebě vyvinout a vyrábět víceúčelový dvoumotorový cvičný letoun pro školení osádek vícemotorových bombardérů, v zadání vysloveně sovětským konstruktérům nabízel za vzor německý "Leukoplast- bomber" čili Focke-Wulf Fw 58 Weihe. Tehdy potřebné projekty vypracovalo několik vojenskými zakázkami méně vytížených konstrukčních kanceláří a jejich šéfů. Rafaeljanc nabídl verzi svého dopravního typu RAF-II , Gribovskij navrhl speciál G-27 a Jakovlev přišel s novým AIR-17.
Přitom pro mladého a ambiciózního Aleksandra Sergejeviče Jakovleva vyzvání do soutěže znamenalo nejen navrhnout první dvoumotorové letadlo, ale též první ryze vojenské. Snad také proto se "shora" naznačeného vzoru přidržel ze všech nejtěsněji. Ale jeho "Utěnok" jak bývaly cvičné stroje s písmeny UT v označení přezdívány, hned od počátku prošel několika zásadními změnami. Nikoli konstrukčními, k těm došlo až později, ale vysloveně ideologickými, A.S.Jakovlev typ nejprve označil obvyklými písmeny AIR (v tomto případě s pořadovou číslicí 17), podle iniciál A.I. Rykova - předsedy Sovětu lidových komisařů od dvacátých let. Ale v roce 1937 Rykov upadl v nemilost a stal se obětí represí takže se označení změnilo na Ja-17 podle jména konstruktéra, krátce poté ovšem A S. Jakovlev preventivně označení Ja stáhl a alibisticky použil nenapadnutelné s písmeny S (jako samoljot). Z projektu AIR-17, alias Ja-17, se tak nakonec stal typ S-17. Pro vítězný letoun pak VVS určily vojenské označení UT 3 (učebno trenirovočnyj).
Pro typ S-17 Jakovlev zvolil zavedený způsob stavby základní trupová příhrada ze svařovaných trubek nesla lehkou dřevěnou lištovou karosérii a celek pokrývalo plátno, křídlo a ocasní plochy byly celodřevěné, kormidla, křidélka a nosná plocha jen zčásti shora byly potaženy plátnem. Za pohonnou jednotku byla vybrána dvojice řadových invertních vzduchem chlazených šestiválců Renault 6Q po 162 kW/220 k s dvoulistými stavitelnými vrtulemi Ratier obojí dovezené z Francie. Volba cizích motorů s vrtulemi snad mohla být překvapivá, ale tehdy se v SSSR rozbíhala výroba licenčních Renaultů 6Q pod označením MV-6, podobně jako vrtulí. Podvozek ostruhového typu měl hlavní nohy s koly (poprvé u Jakovleva s hydraulickými brzdami) zatahovací do šachet v gondolách motorů. První S-17/UT-3 měl jednomístnou kabinu pilota, za ní byl prostor radisty/střelcea v prosklené přídi stanoviště navigátora/bombometčíka (tzv. šturmana), též s rolí předního střelce. V těžišti v trupu byla uzavíratelná pumovnice na dvě cvičné pumy FAB-50 (50 kg).
V této podobě a s červeným nátěrem stroj vzlétl 31. prosince 1937 s lyžovým přistávacím zařízením. Testy probíhaly dosti dlouho, i když se k nim připojily postupně další tři exempláře, z nichž poslední byl poháněn britskými motory de Havilland Gipsy Six po 151 kW/205 k. Neustále se něco předělávalo, upravovalo a odlehčovalo podle nekončících připomínek zkušební komise. Změnilo se zasklení přídě do plynulého obrysu, vyvážení směrovky a experimentovalo se s podvozkem. Nakonec se rozhodlo, že pro úsporu hmotnosti a pro zvýšení spolehlivosti zůstane u sériových strojů pevný.
V říjnu 1939 dostal letecký závod č 115 pokyn zahájit stavbu dvou pětikusových sérií pro další testy. Před rozběhem výroby padlo rozhodnutí stavět Jakovlevův UT-3 jen jako dvoumístný se sedadly pilotů za sebou pod dlouhým překrytem, bez výzbroje a bez stanovišť střelců a šturmana. Původní záměr se tedy zcela vytratil a muselo se opět improvizovat. V roce 1940 se do příprav výroby zapojily i závody č. 81 a 47 ale každý hodlal stroj vyrábět ve vlastní úpravě. Vznikl tak například S-17A z počátku roku 1941 přestavěný z jednoho z prototypů.
V době, kdy začala Velká vlastenecká válka, měli výrobci rozpracované série strojů UT 3 různých verzí ale žádný dokončený a zalétaný. V závodě č. 47 ještě plánovali výkonnější variantu, tzv. UT-3 etalon č 2, s hvězdicovými motory MG-31 (243 kW/330 k), ale ze všeho sešlo. A nejen to, sešlo i z dokončení rozpracovaných letounů, které nechal Výbor obrany sešrotovat.
Postavené UT-3 dosluhovaly u různých pilotních škol, například v Učilišti J.V.Stalina či u 2. školní skupiny. Náhradou se nato staly upravované bombardéry Tupolev řady SB. Ještě v roce 1944 žádal SSSR v USA dodávky typů AT-10 a AT-11 podle zákona Lend-Lease, ale k tomu nedošlo. Data, snímek i výkres platí pro sériové dvoumístné stroje UT 3 s pevným podvozkem.
Technický popis
Výrobce: Sovětský státní letecký průmysl, závod č. 115 patřící OKB A.S.Jakovleva, Moskva. Celkem postaveno 14 letounů včetně prototypů.
Technická data: Rozpětí: 15,00 m, Délka: 10,70 m, Výška: 3,00 m, Nosná plocha: 33,45 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 950 kg, Vzletová hmotnost: 2 800 kg, Maximální rychlost: 250 km/h, Cestovní rychlost: 190 km/h, Dostup: 6 000 m, Dolet: 800 km