Airwar

Sovětský Jak-1 a následný Jak-3 patřil k nejlepším a nejvýkonnějším stíhacím letounům 2. světové války. Mimo jiné byly ve výzbroji i známé francouzské perutě Normandie Němen jejíž piloti tvrdili, že Jak-3 je nejlepší stíhačkou, s jakou kdy létali. Bojové výsledky této perutě byly úctyhodné - 273 sestřelů (jen v říjnu 1944 sestřelili na těchto strojích 119 fašistických letadel). Právě toto dodalo typu nepominutelnou mediální pozornost. A tak historie bezesporu kvalitního stroje nekončí ani dnes - Rusko jej v omezené kusové výrobě (s americkými motory) vyrábí pro bohaté sběratele ještě dnes, což je jistě konec kariéry nadmíru uspokojivý.

Zatímco nad Španělskem obratné I-15 a dostatečně rychlé I-16 ještě držely vysokou bojovou hodnotu, již během bojů v Číně proti japonským stíhačkám začaly s jejich vzrůstající kvalitou ztrácet dech. Dokázaly jim být často rovnocennými protivníky, ale vývoj v Evropě šel dopředu mnohem rychleji a nové generace evropských (a brzy i japonských) stíhaček by jim nedávaly mnoho šancí. Vývoj Hurricanů, Spitfirů, Messerschmittů Bf 109, ale i Moranů MS.406 či Dewoitine D-520 nutil velení sovětského letectva k přehodnocení potřeb.

Padlo rozhodnutí vyvinout jeden základní vysoce výkonný typ stíhačky, který nahradí zastarávající park. Toto rozhodnutí však přišlo s jistým zpožděním, a nemohlo do doby německo-ruského konfliktu přinést celkovou změnu skladby letectva. Jakou roli hrála v tomto případě stalinská státní byrokracie, která svou krutovládou podstatně podvazovala iniciativu vývojových kanceláří, je jasné - vždyť i tak militarizovaný stát, jakým bezesporu SSSR byl, vstupoval do války, na kterou se na rozdíl od jiných, demokratických zemí intenzivně připravoval, s letectvem z valné části zastaralým. Přes početní převahu v letadlech pak jen s nesmírnými obtížemi čelil vysoce profesionálnímu agresorovi - nedávnému spojenci - Německu.

Jakovlev Jak-1

Vývoj nového stíhacího letadla byl zadán po vyhodnocení všech perspektiv možných "protivníků" až v roce 1939 - tedy s několikaletým zpožděním proti Západu. Jedním ze tří vývojových center pověřených vytvořit moderní konstrukci byla i kancelář Alexandra S. Jakovleva OKB. Ten, poučen svými předchozími konstrukcemi, byl limitován hlavně motorem, který měl k dispozici - licenčním Hispano Suiza 12Y - i ten byl samozřejmě postupně vyvíjen. Jakovlev získal mírný náskok, neboť počátek projektu lze vystopovat na konci roku 1938 a první prototyp byl předán ke zkouškám na konci roku 1939 pod označením I-26.

Po nezbytných úpravách daných zkušebním provozem dosáhl I-26 rychlosti 586 km/h (což byl v té době skvělý výkon) a měl dobré letové vlastnosti. Tak úspěšný stroj nemusel na sériovou výrobu dlouho čekat, a už na konci roku 1940 se výroba rozběhla naplno.

V sériové výrobě se postupně objevilo několik variant - první byla vyzbrojena kanónem ráže 20 mm a dvěma kulomety 7,62 mm a poháněl ji motor M 105 P, druhá série pak s drobnými úpravami používala výkonnější motory VK-105 PA či 105 PF.

Přestože byl Jak-1 pro SSSR zjevným krokem vpřed, bylo stále co zlepšovat. Nejen v technických detailech, ale i co do dílenského zpracování. I tak dopadlo porovnání kořistného Messerschmittu Bf 109 a Jaku 1 i Jaku 7 údajně ve prospěch sovětského produktu. To vedlo mimo jiné k nové verzi Jaku-1B (se zkrácenou ocasní plochou a krytem pilotní kabiny umožňující panoramatický výhled v rozsahu 360) a Jaku-1M se sníženou hmotností. Ten, vybaven motorem VK-105 PF, sníženým hřbetem trupu za kabinou a dalšími úpravami, podával znatelně lepší výkony než jeho předchůdci.

Celkem bylo vyrobeno 8 721 strojů typu Jak-1.

Technický popis Jak-1

Jakovlev Jak-1 - jednomístné stíhací a bombardovací letadlo.

Pohonná jednotka - motor Klimov VK-105PF o výkonu 880 kW.

Výzbroj - kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule a dva kulomety ráže 7,62 mm nad motorem, případně dvě 100 kg pumy nebo šest raket ráže 82 mm na závěsnících pod křídlem

Technická data Jak-1: Rozpětí: 10,25 m, Délka: 8,48 m, Nosná plocha: 17,15 m², Hmotnost prázdného letounu: 2330 kg, Vzletová hmotnost: 2895 kg, Maximální rychlost: 600 km/h, Dostup: 10050 m, Dolet 820 km

Technická data Jak-1M: Rozpětí: 9,2 m, Délka: 8,48 m, Nosná plocha: 14,85 m², Vzletová hmotnost: 2599 kg, Maximální rychlost: 612 km/h, Dostup: 10800 m, Dolet 670 km

Jakovlev Jak-3

Vznikl v roce 1942 v konstrukční kanceláři Alexandra Sergejeviče Jakovleva dalším zdokonalením a rekonstrukci stíhačky Jak 1M. Vedoucím konstruktérem přestavby, jejímž cílem se měl stát rychlý, vysoce obratný silně vyzbrojený a dobře ovladatelný stroj byl K.V. Sínelščikov. Stíhací letoun Jak 1M nebyl za základ nového stroje vybrán náhodou. Šlo o radikálně upravený původní Jak-1 s křídlem o menším rozpětí a se zmenšenou nosnou plochou (z původních 17,2 m2 na 14,9 m2!) a s kapkovitým krytem kabiny (místo původní trupové). Pří použití stejného motoru VK-105 PF-2 o maximálním výkonu 910 kW (1.240 k) stoupla maximální rychlost o více než 10 km/h až na 610 km/h.

Stíhací letoun Jak-3 převzal od Jak 1U menší rozpětí křídel, motor i kapkovou kabinu. Výraznými změnami však prošla aerodynamika celého stroje. Olejový chladič z přídě trupu pod motorem byl přemístěn do kořenů křídel. V náběžné hraně u trupu byly vstupní otvory pro vzduch, zatím co regulovatelné výstupní otvory (s aerodynamickými ploškami) byly pod křidly. Úpravou prošel i chladič kapaliny, který sice zůstal pod trupem u odtahové hrany křidel, ale byl více do trupu zapuštěn a lépe aerodynamicky vyřešen vstup vzduchu i jeho regulace při výstupu.

Konstrukce draku odpovídala v podstatě předcházejícím Jakovlevovým stíhačkám, nosníky křídel však již byly duralové (nikoliv dřevěné). Potah přední částí trupu včetně pilotního prostoru pozůstával z odnímatelných duralových panelů a příhradová kovová kostra trupu za kabinou byla potažena plátnem.

Oproti původním Jak-l byla podstatně silnější i výzbroj, tvořená jedním osovým kanónem ŠVAK ráže 20 mm a dvěma synchronizovanými kulomety UBS ráže 12,7 mm. Přes tuto výzbroj byl Jak 3 o více než 200 kg lehčí než Jak-l (2.105 kg proti 2.330 kg) a jeho maximální rychlost dosahovala ve výši 500 m hodnoty 660 km/h. Vynikající byly i letové vlastnosti, manévrovatelnost a stoupavost.

První prototypy nového stíhacího letounu prošly úspěšnými státními zkouškami v dubnu 1943, záhy na to byla zahájena velkosériová výroba a stroje se dostaly na frontu již v červenci téhož roku, aby zasáhly s velkým úspěchem do bitvy v Kurském oblouku. Nové Jaky převyšovaly svými letovými vlastnostmi i výkony všechny v té době používané fašistické letouny a patřily k nejobávanějším a také k nejrozšířenějším sovětským strojům.

Také stíhací letoun Jak-3 byl dále vyvíjen. Montáží podstatně výkonějšího motoru VK-107 A výkonu až 1250 kW (1700 k) a výrazně silnější výzbroje - osového kanónu N-37 ráže 37 mm (místo původního ŠVAKu) a dvou UB-20 ráže 20 mm (místo UBT 12,7 mm) vznikla jeho nejvýkonnější verze, označená Jak-3U a zavedená do výzbroje sov. voj. letectva po skončení 2. světové války. Tento stroj, s max. rychlostí přes 700 km/h., byl - spolu se stihači Jak-9U a La 11 standardním stíhacím letounem až do nástupu kvalitativně nové - reaktivní techniky. Tak se Jak-3U stal jedním z posledních stíhacích strojů s pístovým motorem, používaných vojenskými vzdušnými silami SSSR.

Celkem bylo vyrobeno 4848 strojů typu Jak-3.

Technický popis Jak-3

Jakovlev Jak-3: byl jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník.

Trup: svařen z ocelových trubek, v přední části (až po pilotní prostor) potažen odnímatelnými duralovými plechy, zbytek překližkou a plátnem.

Křídlo a ocasní plochy: byly tvořeny kovovou a dřevěnou kostrou potaženou překližkou, stejně jako pevné ocasní plochy. Křidýlka a pohyblivé ocasní plochy s potahem plátěným.

Podvozek: zatahovací. Hlavní nohy zatahovány do křídla směrem k centroplánu, záďové kolo do trupu.

Pohonnou jednotkou: byl řadový dvanáctiválec VK-105 PF-2 o maximálním výkonu 927kW (1260 k), který poháněl třílistou stavitelnou vrtuli.

Výzbroj: tvořil jeden osový kanón ŠVAK ráže 20 mm a dva synchronizované kulomety UBS ráže 12,7 mm.