Avro 679 Manchester
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Před válkou reagovala Velká Británie na mocenské ambice Německa se zpožděním a neadekvátně. Ušetřeno vážných potíží nezůstalo ani britské bombardovací letectvo, vybavené v nejlepším případě pomalými dvoumotorovými stroji s malou nosností a dostupem, bez účinné obranné výzbroje a pancéřování. Tyto letouny vzlétaly ke svým prvním náletům z travnatých letišť jednotlivě nebo v malých skupinách a navigátoři na jejich palubách pracně a většinou neúspěšně vyhledávali určené cíle v neznámém prostoru, zakrytém noční tmou. Takzvaná "předstíraná válka" neboli "Phoney War" v období září 1939 až květen 1940 byla z hlediska britské bombardovací ofenzívy vůči Německu takřka bezvýznamná, pokud bychom nevzali v úvahu sbírání cenných zkušeností při letákových "náletech" (operace "Nickel"), které jinak měly na nepřítele zcela zanedbatelný psychologický účinek, a čas, který britská strana získala k přizpůsobení svého lidského a hospodářského potenciálu tvrdé válečné realitě. Krátce po zahájení agrese německých sil proti Belgii, Nizozemí a Francii v květnu 1940 přistoupilo velitelství britského bombardovacího letectva k útokům na cíle v Německu, zejména v Porúří (jeden z největších náletů toho roku se uskutečnil v rámci operace "Abigail Rachel", směřoval 17.12. na Mannheim a zúčastnilo se jej 134 letadel). Letouny svrhovaly poměrně malý náklad pum, navíc velmi nepřesně a způsobovaly jen lehké škody. Teprve od poloviny roku 1941 byly výsledky náletů analyzovány na základě leteckých snímků a byla přijímána příslušná opatření. Rok 1941 byl pro BomberCommand významný také z jiného důvodu: do operační služby byly zařazovány nové, netrpělivě očekávané bombardéry Short Stirling, Avro Manchester a Handley Page Halifax, jejichž vývoj byl zahájen na základě specifikací Ministerstva letectví v roce 1936. Zmíněný Avro 679 Manchester vznikl v konstrukčních kancelářích a ve výrobních halách firmy A.V.Roe and Co. Ltd. v Manchesteru na základě specifikací P.13/36. V nich byl zadán vývoj nejvýše dvacetitunového bombardéru, schopného nést 1 800 kg pum na vzdálenost 4 800 km anebo 3 600 kg pum na vzdálenost 3 200 km. Obranná výzbroj měla být soustředěna ve střeleckých věžích se dvěma či čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm. Letoun měl být schopen odhozu pum ve střemhlavém letu a eventuálně přepravovat i výsadkáře. Posádka měla být čtyř až šestičlenná, nové letadlo mělo dosahovat rychlosti 445 km/h a vystoupat až do 8 400 m. Navíc mělo být přizpůsobeno ke vzletu s pomocí tehdy vyvíjeného katapultu a k přistání se záchytným hákem - důvodem byl nedostatek letišť se zpevněným povrchem. Specifikace P.13/36 se přikláněly k využití dvou motorů s výkonem okolo 1 471 kW (2 000 k), takže v té době připadala v úvahu volba z pohonných jednotek Bristol Centaurus, Napier Sabre nebo Rolls-Royce Vulture. Čtyřiadvacetiválcový řadový kapalinou chlazený motor Vulture byl vytvořen složením dvou vidlicových motorů Peregrine a řady jeho válců byly uspořádány do tvaru písmene X, jeho vývoj však pokračoval pomalu a s potížemi. Podle specifikací P.13/36 a s využitím motorů Vulture navrhovala původně svůj letoun také firma Handley Page, potíže s vývojem motorů ji však včas odradily a svůj letoun přepracovala pro čtyři motory Rolls Royce Merlin. Bylo to správné rozhodnutí: vznikl tak celkem úspěšný bombardovací letoun Halifax. Firma Avro mezitím pracovala na svém typu Avro 679 s motory Vulture. Vznikal robustní středoplošník s rozpětím 24,43 m, s délkou trupu 21,14 m, s dvojitými svislými ocasními plochami a s masivním podvozkem. Sedmičlenná posádka měla svůj letoun ve finální verzi bránit střelbou ze tří střeleckých věží typu Frazer-Nash, z nichž jedna byla umístěna na hřbetě a další se nacházely v přídi a v zádi trupu. První prototyp letounu Avro 679 byl připraven k prvnímu vzletu na letišti v Ring-way 25.7.1939, zatím bez střeleckých věží a s původními menšími svislými ocasními plochami. Druhý prototyp vzlétl 26.5.1940 ve Wood-fordu a nesl tři střelecké věže (jedna z nich se vysunovala pod trup), ale protože oba letouny trpěly při letu nedostatečnou směrovou stabilitou, bylo rozpětí jejich křídla zvětšeno na 27,46 m a byly opatřeny třetí kýlovou plochou, vetknutou do hřbetu trupu. Zdálo se, že zavedení nového typu do výzbroje nestojí nic v cestě - ostatně, firma Avro dostala nedlouho po zadání stavby prototypů objednávku na výrobu dvou set sériových Manchesterů a s přípravou jejich výroby nijak neotálela - však bylo proč spěchat. Vznikla speciální výrobní skupina Manchester Production Group a o výrobu nového letounu se dělila firma Avro z Manchesteru a firma Metropolitan-Vickers Ltd., zvaná Metrovick, mající výrobní základnu tamtéž. V listopadu 1940 dostala nově zformovaná 207. bombardovací peruť 4. bombardovací skupiny z Waddingtonu v Lincolnshiru svůj první Manchester Mk.I s č L7276 a další stroje následovaly. Personál perutě ihned pocítil vážné nedostatky nového typu. Letoun svými výkony zaostával za očekáváním, motory Vulture byly příčinou nekončící řady problémů, poruchovost vyžadovala neustálé modifikace, ke kterým se přidal i nedostatek náhradních dílů. Prvních dvacet sériových strojů letounů Manchester Mk.I bylo dodáno s VOP o rozpětí 8,53 m, všechny další letouny nesly VOP s rozpětím 10,05 m. Zhruba v téže době, tj. začátkem roku 1941 byla montáž spodních vysunovacích střeleckých věží FN 21A nahrazena definitivní instalací hřbetních věží FN 7. Finální verze Avro Type 679 Manchester, označovaná též jako Manchester Mk.IA, vycházející z výrobní linky od června 1941, byla vybavena nejen VOP s větším rozpětím, ale i zvětšenými SOP pozměněného tvaru a nenesla již třetí kýlovou plochu. Na tento standard byly zřejmě zpětně upraveny všechny dříve vyrobené Manchestery Mk.I. Mezitím vznikly projekty Manchesteru Mk.II, jenž měl být vybaven motory Napier Sabre nebo Bristol Centaurus. Návrh se neuskutečnil, ale místo toho byl v lednu 1941 dokončen a zalétán Manchester Mk.III, vzniklý přestavbou ze sériového stroje prodloužením křídla, instalací čtyř motorů Rolls-Royce Merlin X a později vybavený novými ocasními plochami s větším rozpětím, zvětšenými SOP, ale již bez třetí kýlové plochy. Úspěšnou přestavbou tak vznikl předchůdce proslaveného Lancasteru. K prvnímu bojovému letu byly Manchestery 207. perutě vyslány až v noci z 24. na 25. února 1941. Peruť měla k dispozici jen šest letuschopných strojů a jejich úkolem bylo zaútočit na německý křižník třídy Hipper, kotvící v brestském přístavu. Šestačtyřicet Manchesterů figurovalo také ve známém "náletu tisíce bombardérů" na Kolín nad Rýnem (operace "Millenium"), uskutečněném v noci z 30. na 31. května 1942, ke kterému RAF, ve snaze demonstrovat sílu nasadila 1 047 bombardérů všech kategorií včetně letounů školních a záložních útvarů. Manchestery si pošramocenou reputaci působením v operační službě nepolepšily, spíše naopak. Posádky s nimi létaly nerady, obávaly se častých požárů motorů a jejich nespolehlivé funkce, vrtošivého chování stavitelných vrtulí, vibrací, vznikajících za letu při vyšší vzletové hmotnosti apod. Výroba Manchesterů byla navíc o několik měsíců pozdržena, když výrobní hala v Mosley Roadv Manchesteru, patřící firmě Metropolitan-Vickers, dostala přímý zásah německou pumou. Do ukončení výroby v prosinci 1942 byl dodán celkem 201 Manchester (z celkové objednávky na 1 200 strojů vyrobila 156 sériových Manchesterů fa A.V.Roe a 43 dodala fa Metrovick). Jejich poslední bojovou akcí byla účast ve třetím "náletu tisíce bombardérů" v noci z 25. na 26. června 1942, mířícího tentokrát na Brémy. Do té doby Manchestery uskutečnily celkem 1 269 bojových vzletů, z toho 983 za účelem bombardování a 221 za účelem svržení námořních min (krycí název "Gardening"). Z akcí se nevrátilo třiašedesát Manchesterů. |
Technický popis |
Výrobce: A.V.Roe and Com., Ltd., Manchester, Lancashire, Velká Británie. Licenčně vyráběn u Metropolitan - Vickers Ltd., Manchester, Velká Británie. Typ: dvoumotorový bombardovací letoun, posádka 7 mužů. Motorová jednotka: dva čtyřiadvaceválcové řadové, kapalinou chlazené motory Rolls - Royce Vulture II se vzletovým výkonem 1 356 kW (1 845 k). Výzbroj: celkem osum obranných kulometů Browning a Vickers K ráže 7,7 mm v přední (2), hřbetní (2) a zadní (4) střelecké věži, až 4 700 kg pum v trupové pumovnici. Technická data: Rozpětí: 27,46 m, Délka: 21,14 m, Výška: 5,94 m, Nosná plocha: 105,63 m2, Hmotnost prázdného letounu: 13 350 kg, Vzletová hmotnost: 25 400 kg, Max. rychlost: 414 km/h, Cestovní rychlost: 360 km/h, Dostup: 6 705 m, Dolet: 2 816 km |