Gloster Gladiator
Bojová historie Gladiatorů neoplývá ani tak úspěchy jako pestrostí. Do bojů se zapojil nejdříve v Číně koncem roku 1938, v lednu 1940 pak vstoupila do bojů s Rusy na straně Finů švédská dobrovolnická jednotka s dvanácti Glostery J-8A (Gladiatory Mk.II) a Finové současně využívali 30 vlastních Gladiatorů, jimž dali jméno Gelli. Gladiatory bojovaly v roce 1940 na straně Norů, Belgičanů a Britů proti německé Luftwaffe, postupující do severní a západní Evropy, svůj význam mělo též působení britských Gladiatorů nad Řeckem v letech 1940-41 apod. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Některé z epizod letecké války, probíhající v období let 1939 až 1945 se v pozdějších publicistických zpracováních dostaly spíše do kategorií mýtů, pověstí a bájí než do sféry informací, založených na ověřených a střízlivých faktech. Avšak barvitá líčení téměř supermanských výkonů bojovníků na vlastní straně fronty, umocněná rutinní novinářskou nadsázkou, patřila k metodám válečné propagandy, sloužící k budování patřičné "image" toho kterého druhu zbraně, osobnosti nebo událostí v očích válkou strádající veřejnosti. Předmětem takového účelového přístupu k zaznamenání skutečnosti se svého času stala obrana britské strategické středomořské základny na ostrově Malta v červnu roku 1940, založená údajně na tvrdých bojích pouhých tří dvouplošníků typu Gloster Sea Gladiator se jmény Faith, Hope a Charity a skupiny pilotů, ve skutečnosti bezesporu odvážných a odhodlaných mužů. Obranu Malty proti italským bombardovacím svazům zajišťovaly v červnu 1940 skutečně dvouplošníky SeaGladiator, pomalé, slabě vyzbrojené, bez pancéřování a samosvorných nádrží. Pocházely ze zásilky osmnácti letadel tohoto typu, vyložených 24.5.1939 z britských lodí v maltském přístavu Kalafrana v rozebraném stavu a v bednách. V průběhu doby byla většina z nich předána britským letadlovým lodím. Některé z posledních měla převzít letadlová loď Glorious, ta však byla 8.6.1940 při plavbě z Norska potopena, a tak na Maltě zůstalo několik strojů bez náhradních dílů a místním mechanikům se dařilo udržovat v letuschopném stavu v průměru tři stroje denně za cenu vybírání dílů z ostatních letadel. 10. června 1940 vstoupila Itálie do války proti V Británii a již následujícího dne ráno Italové vypravili proti cílům, ležícím na Maltě, bombardovací svaz. Proti němu vzlétly dva Sea Gladiatory, které mezi italské letce vnesly zmatek a podařilo se jim svaz rozptýlit. Do 21. srpna se Italové nad Maltu vrátili několikrát, ale vždy byly jejich útoky narušeny přítomností několika Sea Gladiatorů. Teprve 28. června 1940 byla skromná protivzdušná obrana Malty posílena čtyřmi Hurricany a mohla tím pádem poněkud nabýt na přesvědčivosti. Sea Gladiatory přece jen v dané chvíli maltské základny uchránily, a to spíše silou psychologického působení než použitím zbraní. Mýtus o nekonečných vítězných soubojích tří strojů se jmény Víra, Láska a Naděje vznikl až o několik měsíců později v redakci místních novin a rozletěl se do světa. Předchůdcem stíhacího Gladiatoru, překvapivě rozsáhle zapsaného v historii letecké války, byl letoun Gloster Gauntlet, rovněž dvouplošný stíhací letoun, vybraný v roce 1933 pod továrním označením SS.19B jako náhrada za dosluhující dvouplošník Bristol Bulldog. U jeho zrodu stál šéfkonstruktér firmy Gloster Aircraft Company Harry P. Folland, který měl v této souvislosti jistě důvody k nespokojenosti: Ministerstvo letectví totiž objednalo výrobu pouhých čtyřiadvaceti Gauntletů. Již v roce 1930 vydalo pod číslem F.7/30 požadavky na stavbu modernějšího stíhacího dvouplošníku, vybaveného čtyřmi kulomety malé ráže, schopného dosahovat rychlosti až 402 km/h (250 mil/h). Firma Gloster na výzvu tehdy bezprostředně nereagovala, avšak v roce 1934 zde již byl důvod do hry vstoupit a Folland zahájil práce na adaptaci slibného typu SS.19B ve smyslu nových požadavků. Práce na novém letounu s označením Gloster SS.37 pokračovaly rychle, protože H. P. Folland v jeho konstrukci využil bez podstatných změn trup a ocasní plochy z letounu Gauntlet: musel však zasáhnout do konstrukce křídel a podvozku. Ve spodním křídle, v každé jeho polovině, měl být umístěn jeden kulomet Lewis s 97 náboji pro zbraň. Letoun poprvé vzlétl 12. září 1934 s motorem Mercury IV o výkonu 390 kW (530 k). Později dosahoval s výzbrojí čtyř kulometů (další dvě zbraně typu Vickers byly umístěny v trupu a střílely okruhem vrtule) rychlosti až 389 km/h ve výšce 3 305 m. SS.37 vznikl původně v rámci soukromé iniciativy, ale v dubnu 1935 jej Ministerstvo letectví přijalo jako nadějný typ, o čtyři měsíce později objednalo první sérii 23 letadel a přidělilo jim oficiální jméno Gladiator. Zkoušky prototypu pokračovaly vcelku uspokojivě, v září 1935 dostala firma Gloster Aircraft objednávku na dalších 180 Gladiatorů. Výroba první série letounů Gloster Gladiator Mk.I byla zahájena koncem roku 1936. Gladiator Mk.I byl vybaven motorem Bristol Mercury IX s dvoulistou dřevěnou vrtulí, čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm a jako první stíhací letoun RAF také zakrytou kabinou. Letoun působil robustním dojmem, jeho konstrukce vycházela z uplatnění kovové kostry, s křídly a částmi trupu za kabinou potaženými plátnem, přední část trupu s povrchovým chladičem oleje byla zakryta panely z hliníkové slitiny. Začátkem roku 1938 již byla většina Gladiatorů Mk.I vybavena třílistou vrtulí. Prvním útvarem, který Gladiatory Mk.I dostal do výzbroje, byla 72. squadrona RAF, sídlící na letišti Church Fenton u Tangmere. Letouny přebírala od 22. února 1937 a koncem téhož roku již u osmi perutí létalo přes dvě stě letadel tohoto typu. Jako první zahraniční zákazník dostalo Gladiatory Švédsko - první z 55 strojů převzalo v červnu roku 1937. Vznik nové varianty Gloster Gladiator Mk.II vyvolala potřeba zvýšit rychlost, stoupavost, dolet a vlastnosti při vzletu a přistání, čemuž napomohla instalace motoru Mercury VIIIA či VIIIAS s třílistou vrtulí. Tento typ byl s úpravami ve výstroji a v přístrojovém vybavení vyráběn od roku 1938, ale ještě předtím vyrobila firma Gladitory Mk.I pro další zahraniční zájemce: Lotyšsko dostalo v roce 1937 26 letadel a Litva čtrnáct, šest (plus šest Gladiatorů Mk.II) převzalo Norsko, 22 Belgie a 36 objednala čínská vláda, dva se dostaly do Řecka, čtyři využívalo Irské letectvo atd. V roce 1938 projevilo o Gladiator zájem britské námořnictvo a chtělo jej využít jako palubní letoun. Původní Sea Gladiatory (Interim), vzniklé úpravou osmatřiceti sériových Mk.II byly určeny pro pozemní základny, pro využití na lodích byly stavěny lépe vybavené letouny Sea Gladiator (60 kusů), označované též jako Sea Gladiator Mk.II. Úpravy zahrnovaly zpočátku jen vestavbu záchytného háku a námořní radiostanice (Interim), u Sea Gladiatoru Mk.II byly navíc uplatněny závěsy pro katapult a schránka pro uložení záchranného člunu, přisazená ke trupu mezi nohy podvozku. Prvních šestnáct Sea Gladiatorů řevzala námořní letecká základna v Donibristle v únoru 1939, tři zastaralé Sea Gladiatory létaly na základně Royal Navy v Twattu na Orknejských ostrovech ještě v roce 1944. Z výroby bylo dodáno celkem 747 Gladiatorů všech verzí, z toho 378 ve verzi Mk.I. V lednu 1942 byly poslední z těchto dávno již beznadějně zastaralých stíhacích letounů vyřazeny ze stavu poslední bojové perutě a dosloužily u letek, provádějících meteorologický průzkum. |
Technický popis |
Výrobce: Gloster Aircraft Co. Ltd. Hucclecote, Gloucestershire, Velká Británie. Typ: jednomotorový jednomístný stíhací a palubní stíhací letoun Motorová jednotka: jeden devítiválcový hvězdicový, vzduchem chlazený motor Bristol Mercury IX (Mk.I), nebo Mercury VIIIA či VIIIAS (Mk.II, Sea Gladiator) a maximálním výkonem 619 kW (840 k) ve výšce 4 420 m. Výzbroj: dva kulomety Browning ráže 7,7 mm, uložené v bocích trupu se zásobou 600 nábojů pro zbraň a dva kulomety stejné ráže, uložené v pouzdrech přisazených pod spodním křídlem se zásobou 400 nábojů pro zbraň. Technická data Mk.I: Rozpětí: 9,83 m, Délka: 8,36 m, Výška: 3,15 m, Nosná plocha: 30,05 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 633 kg, Vzletová hmotnost: 2 083 kg, Maximální rychlost: 407 km/h, Dostup: 10 060 m, Dolet: 689 km Technická data Mk.II: Rozpětí: 9,83 m, Délka: 8,36 m, Výška: 3,15 m, Nosná plocha: 30,05 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 745 kg, Vzletová hmotnost: 2 206 kg, Maximální rychlost: 413 km/h, Dostup: 10 060 m, Dolet: 714 km Technická data Sea Gladiator: Rozpětí: 9,83 m, Délka: 8,36 m, Výška: 3,15 m, Nosná plocha: 30,05 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 745 kg, Vzletová hmotnost: 2 561 kg, Maximální rychlost: 394 km/h, Dostup: 9 760 m, Dolet: 660 km |