Blackburn B.37 Firebrand
B.37 Firebrand byl letoun "ani ryba ani rak", neboli stroj, jenž byl v podstatě stíhačkou a torpédovým - bitevním letounem zároveň. Hledání funkčního tvaru pro letoun s tak rozdílným určením muselo být skutečně mimořádně obtížné. Opravdu funkční a použitelné bojové provedení se podařilo najít až po válce ... |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
V roce 1940 se začal na rýsovacích prknech konstrukční kanceláře letecké firmy Blackburn v Brough rodit nový letoun, určený speciálně pro britské námořní letectvo, přesněji: pro britské letadlové lodě. Skupina vývojových pracovníků se pod vedením šéfkonstruktéra C.E.Pettyho snažila vyhovět požadavkům, obsaženým ve specifikaci N.11/40 a navrhnout moderní palubní jednomístný stíhací letoun. Budiž již v úvodu řečeno, že propočty a posléze i první letové zkoušky prokázaly, že nový stroj nepředčí ve výkonech již vyráběný stíhací Supermarine Seafire, avšak že by bylo možné využít jeho nosnost pro dopravu podvěšených zbraní, zejména torpéda ráže 1 850 liber (839 kg). Jak se později ukázalo, rozhodnutí to nebylo příliš šťastné. Vznikal letoun "ani ryba ani rak", neboli stroj, jenž měl být v podstatě stíhačkou a torpédovým - bitevním letounem zároveň. Hledání funkčního tvaru pro letoun s tak rozdílným určením muselo být skutečně mimořádně obtížné. Pod označením Blackburn B.37 Firebrand vznikalo velké, robustní letadlo s velkým, kupředu posazeným křídlem o velkém rozpětí, v jehož kořenech k trupu přiléhaly výrazné lapače, přivádějící vzduch ke chladičům. Letoun "seděl" na nízkém zatahovacím podvozku, který měl svým rozchodem zajistit stabilitu stroje na neklidných palubách letadlových lodí. V přídi zahroceného trupu byl umístěn výkonný motor, jehož čtyřiadvacet válců bylo uspořádáno v řadách, tvořících ležaté písmeno H. Šlo o Napier Sabre III s výkonem 1 695 kW (2305 k), k jehož chlazení bylo zapotřebí oněch mohutných chladičů kapalné směsi známé pod názvem Glykol. Trup letadla měl v přední části kruhový průřez, přecházející směrem k zádi do oválného profilu, v polovině jeho délky vyčníval polozapuštěný kryt jednomístného kokpitu, umístěného příliš vzadu na to, aby z něho pilot při pojíždění přes velký motor a v trupu ukrytou nádrž cokoliv viděl. Křídlo lemovaly po délce odtokové hrany křidélka typu Frise a velké, hydraulikou ovládané Fowlerovy klapky. V křídle samotném měly být umístěny čtyři dvacetimilimetrové kanóny se zásobou 200 nábojů pro zbraň. Prototyp letounu B.37 Firebrand poprvé vzlétl 27. února 1942 na letišti RAF Leconfield, pilotován F/Lt Arthurem Thompsonem. Dosud nevyzbrojený letoun byl zařazen do série zkoušek, prováděných ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Boscombe Down, v jejichž důsledku byly navrženy některé drobnější úpravy klapek a křidélek, které měly vyústit v lepší ovladatelnost stroje při nízkých rychlostech. Druhý prototyp již byl vyzbrojen dvěma páry 20 mm kanónů v křídle a byl zařazen do zkušebního cyklu 15. července, 11. října následován třetím prototypem. V únoru 1943 byly zahájeny zkoušky vzletů a přistání na palubě letadlové lodi HMS Illustrious. Hlavním aktérem byl v tomto případě druhý prototyp, později vážně poškozený při nouzovém přistání. Jeho oprava byla příležitostí k celkové rekonstrukci: centroplán letounu byl téměř o 0,4 m rozšířen a zesílen tak, aby unesl torpédo zavěšené pod trupem. Celková hmotnost letounu ovšem vzrostla a s podvěšeným torpédem se přiblížila k hranici 7 000 kg - v této konfiguraci dosahoval Firebrand maximální rychlosti 560 km/h ve výšce 5 485 m a jeho počáteční stoupavost nepřevýšila 9,65 m/s. Letoun se stal prototypem nové verze označované jako Firebrand TF Mk.II. V době zkoušek prototypů letounu Blackburn B.37 byl pro potřeby Royal Air Force vyráběn stíhací - bombardovací letoun Hawker Typhoon, poháněný stejným typem motoru, jaký byl zabudován v přídi jak tří prototypů B.37, tak devíti sériových strojů Firebrand F Mk.I. Ty byly dokončeny jako stíhací se čtyřmi kanóny a s možností nést dvě pumy ráže až 250 kg pod křídlem, avšak nebyly nikdy bojově využity - posloužily jako zkušební stroje. Perspektivní nedostatek řadových motorů Napier Sabre III vedl v říjnu roku 1943 k formulaci požadavků (Specifications S.8/43) na výrobu prototypů, ověřujících zástavbu dvouhvězdicových motorů Bristol Centaurus do draku Firebrandů, určených pro svrhování torpéd. Firebrand TF Mk.III (B.45) v prototypové formě vzlétl poprvé 21. prosince 1943 s hvězdicovým motorem, zabudovaným v přídi draku letounu Firebrand Mk.I. Druhý prototyp byl opatřen zvětšenou svislou i vodorovnou ocasní plochou s pozměněným tvarem: pro další podobu Firebrandu bylo typické zavedení "bublinového" krytu prostoru pilota. Krátce předtím ještě ve výrobním závodě Blackburn v Brough probíhala výroba verze Firebrand TF Mk.II s motorem Napier Sabre, vybavené závěsem pro torpédo pod trupem; z výroby jich však bylo dodáno jen dvanáct. Sedm z nich obdržela na podzim roku 1944 zkušební jednotka 708. perutě s názvem Firebrand Tactical Trials Unit se základnou v RNAS Leeon-Solent a prováděla s nimi různé zkoušky včetně cvičných soubojů. Testy byly neustále komplikovány nízkou provozuschopností strojů. Firebrand Mk.III ze sériové výroby mohl být zařazen do zkušebního programu až v zimě roku 1944, součástí zkoušek, prováděných později na letišti v Henstridge, mělo být i ověření způsobilosti typu k přistání s pomocí záchytného háku a lan. Sedmadvacet vyrobených letounů tohoto typu, vybavených motory Bristol Centaurus VII nebo IX s výkonem 1 765 resp. 1 853 kW (2 400 resp. 2 520 k) zalétávající piloti rozhodně nechválili: vysloveně nedostatečný výhled z kabiny, nevyhovující směrová stabilita při vzletu a kromě dalších nedostatků se projevovala i zranitelnost zadní části trupu při dosednutí s vysunutým hákem. Naděje na zařazení Firebrandů do operační služby ještě v průběhu války vzaly dávno za své - když Firebrand TF Mk.III vzlétal poprvé v Henstridge ke zkouškám, psal se již březen roku 1945. Podstatné zlepšení vlastností i výkonů měla přinést vylepšená verze B.46 Firebrand TF Mk.IV jejíž prototyp vzlétl několik dní po ukončení války v Evropě, přesněji 17. května 1945. Na první pohled se od svého předchůdce Mk.III lišil upravenou a mírně vyosenou SOP s vyvažovací ploškou; úprava měla přispět k lepší ovladatelnosti při dosednutí na palubě. Letoun mohl nést pod každou polovinou křídla pumu ráže 227 kg nebo tři neřízené rakety pod trupem pak torpédo či devítisetkilogramovou pumu. Mohl být také vybaven dvěma přídavnými nádržemi s kapacitou 204 litry pod křídlem a jednou s kapacitou 455 litrů pohonných hmot, zavěšenou v torpédovém závěsníku pod trupem. Závěsné zařízení torpéda bylo zkonstruováno tak, že po vzletu automaticky zvedlo přední část torpéda blíže k trupu, v němž byl zabudován dvouhvězdicový motor Centaurus IX. Díky různým úpravám vyšel Firebrand TF Mk.IV z různých náročných zkoušek s poněkud vylepšenou pověstí a mohl být konečně považován za použitelný jako torpédový a bitevní letoun - pro tento účel byl také vybaven aerodynamickými brzdami, vysunovanými z křídla, avšak o jeho použitelnosti v úloze stíhacího letounu nemohla být řeč. Jako první dostala patnáct těchto letadel do výzbroje 813. peruť Royal Navy se základnou ve Fordu v září 1945, tedy už po ukončení druhé světové války. V Brough byly vyrobeny celkem 102 exempláře typu Firebrand Mk.IV. Výroba Firebrandů pokračovala i po válce a vyšla z ní série šedesáti osmi letounů Firebrand TF Mk.5A s křidélky, ovládanými přes posilovače. Na standart Mk.5 (resp. 5A) bylo také upraveno asi 40 Firebrandů Mk.IV. Do výzbroje přicházely v říjnu 1947 a sloužily u 813. a 827. perutě na palubách HMS Illustrious, Implacable a Eagle až do roku 1953. |
Technický popis |
Výrobce: Blackburn Aircraft Ltd. Brough, East Yorkshire, Velká Británie. Typ: jednomotorový jednomístný palubní stíhací a torpédový-bombardovací letoun. Motorová jednotka: Mk.I - jeden řadový čtyřiadvacetiválcový, kapalinou chlazený motor Napier Sabre III s max. výkonem 1695 kW (2 305 k), Mk.III - jeden dvouhvězdicový osmnáctiválcový, vzduchem chlazený motor Bristol Centaurus VII nebo IX s výkonem 1 765 kW (2 400 k) resp. 1 853 kW (2 520 k), Mk.IV, 5, 5A - jeden motor Bristol Centaurus IX/57 se vzletovým výkonem 1 853 kW (2 520 k). Výzbroj: čtyři letecké kanóny Hispano ráže 20 mm v křídle se zásobou 200 nábojů pro zbraň, jedno letecké torpédo Mk.XV nebo Mk.XVII o hmotnosti 839 kg pod trupem resp. až 900 kg pum nebo 6 až 8 neřízených raket. Technická data verze Mk.I: Rozpětí: 15,63 m, Délka: 11,63 m, Výška: 4,06 m, Nosná plocha: 35,58 m2, Hmotnost prázdného letounu: 5 028 kg, Vzletová hmotnost: 6 180 kg, Max. rychlost: 568 km/h, Cestovní rychlost: 412 km/h, Dostup: 9 880 m, Dolet: 1 295 km Technická data verze Mk.IV: Rozpětí: 15,63 m, Délka: 11,81 m, Výška: 4,04 m, Nosná plocha: 35,58 m2, Hmotnost prázdného letounu: 5 197 kg, Vzletová hmotnost: 7 575 kg, Max. rychlost: 550 km/h, Cestovní rychlost: 412 km/h, Dostup: 10 539 m, Dolet: 1 200 km Technická data verze Mk.5: Rozpětí: 15,63 m, Délka: 11,81 m, Výška: 4,04 m, Nosná plocha: 35,58 m2, Hmotnost prázdného letounu: 5 197 kg, Vzletová hmotnost: 7 927 kg, Max. rychlost: 550 km/h, Cestovní rychlost: 412 km/h, Dostup: 8 684 m, Dolet: 1 200 km |