Airwar

Mohutná bitevní loď Tirpitz, pýcha německé Kriegsmarine, hledala od ledna 1942 do listopadu 1944 útočiště v členitých severonorských fjordech. Pouhá její přítomnost v této oblasti představovala nepřetržité nebezpečí pro arktické konvoje a vázala na sebe značné síly Spojenců, kteří se snažili nebezpečnou loď alespoň načas zneškodnit. Mezi 28. lednem a 29. dubnem dvaačtyřicátého roku vyslaly britské Královské letecké síly proti Tirpitzi pětkrát své letouny a jednou na loď dokonce zaútočily bombardéry sovětského letectva. Ani britská admiralita nezahálela a na konci října téhož roku vypravila do norského fjordu dvě řízená torpéda "Chariot" (operace s názvem "Tille" skončila neúspěchem) a posléze, v září roku 1943, Tirpitz vážně poškodily britské miniponorky třídy X-5. Příprava těchto operací se neobešla bez informací, získaných mimo jiné i leteckým průzkumem. V březnu 1944 se opravy bitevní lodě chýlily ke konci. Proto byla 3. dubna zahájena série devíti leteckých útoků (tři z nich byly nakonec pro nepřízeň počasí zrušeny), vedených letouny Fleet Air Arm z letadlových lodí. Náletů se od července zúčastňovaly také velké dvoumístné palubní stíhací letouny Fairey s poetickým jménem Firefly (Světluška), jejichž úkol v rámci operace "Mascot" však byl více než prozaický: leteckým průzkumem měly získat co nejvíce informací a v průběhu vlastních útoků pak silou svých čtyř 20 mm kanónů paralyzovaly protiletadlovou obranu, vedenou z palub Tirpitze, doprovodných plavidel i z palpostů, umístěných na pobřeží v okolí fjordu. Sám Tirpitz byl při těchto náletech sice poškozen, ale potopily jej až zásahy těžkých pum "Tallboy", svržených v listopadu roku 1944 z bombardovacích Lancasterů na nové kotviště ležící v blízkosti Tromsö.

Dvoumístný palubní stíhací a průzkumný letoun Fairey Firefly se zrodil v konstrukčních kancelářích a dílnách společnosti Fairey Aviation Company v roce 1940. Kategorii těchto letounů u britského námořního letectva - Fleet Air Arm - v té době reprezentoval narychlo přizpůsobený přechodový typ Fairey Fulmar. Ten na plnění náročných požadavků, stojících před námořním letectvem, nemohl stačit, a proto měly být podle propozic N.8/39 a N.9/39 zkonstruovány dva nové dvoumístné letouny - první s osmi kulomety nebo čtyřmi 20 mm kanóny v křídle a druhý s veškerou hlavňovou výzbrojí umístěnou v otočné střelecké věži. Záměr zkonstruovat námořní stíhací letoun se střeleckou věží byl nakonec odložen - těžké zařízení mohlo značně zkomplikovat životně důležitou ovladatelnost nového stroje, a proto se pozornost týmu konstruktérů, vedeného H.E.Chaplinem, zaměřila především na vývoj letounu s výzbrojí uloženou v křídle.

Konstrukční práce byly zahájeny v září roku 1939 v sídle firmy v Hayes v Middlesexu a zhruba o třičtvrtě roku později, v červnu 1940, byla dokončena maketa letounu, k jehož pohonu měl posloužit výkonný, avšak doposud dostatečně nevyzkoušený motor Rolls-Royce Griffon. Na základě nové specifikace N.5/40 měly být ve vývojové dílně postaveny tři stroje, určené k elementárním zkouškám. První z nich se vznesl do vzduchu 22. prosince 1941 a řídil jej šéfpilot společnosti Ch.S.Staniland. Dvoumístný letoun na první pohled upoutal velkým vstupem chladícího vzduchu pod kuželem třílisté vrtule, poloeliptickým křídlem s velkými klapkami typu Fairey-Youngman a nízkým "posazením" na podvozku se širokým rozchodem, zajišťujícím stabilitu na palubě letadlové lodě. Právě funkce zmíněných klapek učinila z typu N.5/40 pozoruhodně dobře ovladatelný letoun.

Už dlouho před vzletem prvního stroje byla v červnu 1940 zadána objednávka na výrobu dvou set kusů letounů N.5/40, později známých pod jménem Firefly. Objednání sériové výroby nevyzkoušených letadel nebylo v té době vzácným jevem. Británie vedla ve vzduchu i na moři zápas o přežití a každý výkonný bojový letoun měl cenu zlata. V průběhu roku 1942 byl zalétán další prototyp a některé z předsériových strojů, v jednom z těchto letadel přišel Chris Staniland o život při destrukci ocasní části. Stejně jako všechny nové letouny byla také Firefly zkoušena v Královském leteckém ústavu ve Farnborough (Royal Aircraft Establishment - RAE), ale v průběhu zkoušek bylo na letounech tohoto typu provedeno jen málo úprav - například byl změněn čelní štítek krytu kabiny, křidélka dostala kovový potah, směrové kormidlo bylo vybaveno rohovým odlehčením a byla definitivně vyřešena kinematika sklápění křídla s klapkami.

Sériové letouny vycházely ze závodů Fairey Aviation Co. Ltd. v Hayes a z výrobních kapacit společnosti General Aircraft Ltd. v Hanworthu. První sériový stroj byl dokončen 4. března 1943 a spolu s dalšími letouny vyrobenými v prvních sériích se vyznačoval rovnou linií horní části krytu kabiny pilota a nižším čelním štítkem: později byl zaveden vyšší štítek a klenutý odsuvný kryt kabiny. Firefly byla vyzbrojena dvěma páry leteckých kanónů Hispano ráže 20 mm, jejichž hlavně byly u letounů, vyrobených v pozdějších výrobních blocích, zakryty vřetenovitými pouzdry. K záchraně posádky měl sloužit zprvu jeden společný, později dva individuální nafukovací záchranné čluny.

20. června 1942 námořnictvo zadalo další objednávku, zvyšující celkovou poptávku až na 600 strojů a k této objednávce časem přibyly další. Z výroby zpočátku vycházely Firefly F Mk.I s dvanáctiválcovým motorem Griffon IIB o výkonu 1275 kW (1735 k), od 471. vyrobeného stroje byly do přídí trupů instalovány motory Griffon XII, disponující výkonem 1 463 kW (1 990 k). Motory byly obvykle dodávány v kompaktní sestavě s příslušenstvím a kapotáží, což podstatně usnadňovalo jejich instalaci a případnou výměnu.

V březnu roku 1943 vzlétl prototyp Firefly NF Mk.II s radiolokátorem Al Mk.X3 s anténami, umístěnými ve dvou výstupcích v náběžné hraně křídla mezi kanóny a motorem a s těžkou aparaturou, jež si vyžádala prodloužení trupu před kabinou o 450 mm a svojí hmotností negativně ovlivnila výkony letounu. Těchto strojů bylo vyrobeno pouze sedmatřicet.

Koncem roku 1944 byl používán nový protilodní radiolokátor ASH, jehož komponenty byly zavěšovány pod příď stíhacích-průzkumných Firefly FR Mk.I (376 kusů) ve formě kapkovitého pouzdra. Nesly jej také stroje, označované F Mk.IA, upravené tímto způsobem na standard FR z dříve vyrobených F Mk.I. Noční stíhací Firefly NF Mk.I měly navíc zakrytá ústí výfuků tak, aby plameny neoslňovaly pilota, ani operátora radaru-pozorovatele. Do konce války bylo vyrobeno celkem 658 letounů Firefly všech verzí, z nichž 574 kusy dodaly závody fy Fairey. Z celkového množství neslo 429 kusů označení F Mk.I nebo F Mk.IA.

V říjnu 1943 byla na letouny Firefly F Mk.I přezbrojena 1770. peruť Fleet Air Arm, operující z HMS Indefatigable odtud Firefly v roce 1944 vzlétaly k útokům na Tirpitz, v říjnu téhož roku pomáhaly střežit norské vody také Firefly 1771. perutě z HMS Implacable. V největší míře se však Firefly zapsaly do historie letecké války svým bojovým nasazením v Tichomoří a v oblasti jihovýchodní Asie. Zde létaly obvykle vyzbrojeny leteckými raketami a pumami a mohly tak například uskutečnit tvrdé útoky proti rafinériím nafty na Sumatře, proti letištím na ostrově Miyako při invazi na Okinawu, či proti cílům, ležícím na pobřeží Japonských ostrovů.

Vývoj a výroba letounů Firefly se nezastavily ani po válce. Po desítkách byly vyráběny cvičné verze Firefly T Mk.I, T Mk.II a T Mk.III, přičemž "trojka" vznikla z F Mk.I a byla určena pro výcvik námořních pozorovatelů a operátorů radaru. Z Mk.I vycházela také verze TT Mk.I, určená pro vlekání terčů (14 kusů).

Pokusy s prototypem F Mk.III s motorem Griffon 61 prokázaly nevýhodnost použití velkého náporového chladiče. Řešení se našlo v přemístění chladičů do kořenů křídla s rovnými konci a svůj význam mělo i zvětšení kýlovky a směrového kormidla. Tak vyhlížela poválečná verze Firefly FR Mk.4 s motorem Griffon 74 o výkonu 1 543 kW (2 100 k), vycházející ze sériové výroby se čtyřlistou vrtulí od května 1946 (160 kusů). Mnohé z těchto letounů byly později přestavěny na jiné účelové verze.

Počátkem roku 1948 byly zahájeny dodávky Firefly Mk.5 s automatickým sklápěním křídla, přizpůsobitelné podle potřeby k protiponorkovému boji, stíhání, průzkumu a k nočnímu stíhání. Britské námořní letectvo uplatnilo Firefly těchto verzí s úspěchem při konfliktu v Koreji spolu s palubními letouny typu Hawker Sea Fury. Posledními poválečnými verzemi byla protiponorková Firefly AS Mk.6 bez kanónů, avšak se závěsníky pod křídlem, a dále nepříliš rozšířená třímístná Firefly AS Mk.7. Některé Firefly dosloužily v padesátých letech jako bezpilotní terče U Mk.8. V průběhu všestranného pětadvacetiletého užívání typu Firefly vyrobila firma Fairey celkem 1 570 exemplářů a dalších 132 strojů dodala firma General Aircraft.