Airwar

Fairey Swordfish se stal cenným bojovým letounem, používaným britským námořním letectvem po celou dobu války v roli torpédového, bombardovacího a průzkumného, později i protiponorkového letounu, angažovaného v četných válečných epizodách a střetech. S rozpětím rychlostí od 130 do 245 km/h byl pravda poněkud pomalý, zato velmi dobře ovladatelný a stabilní, navzdory zdánlivě křehké konstrukci byl také relativně odolný a dokázal "přežít" i vážné poškození.

Jeho nosnost byla překvapivá - při zkouškách například bez potíží unesl náklad složený ze silného světlometu Leigh Light, zavěšeného pod levou polovinou křídla, sady těžkých baterií nutných k jeho napájení, a z osmnáctipalcového torpéda o hmotnosti 730 kg, zavěšeného pod trupem. Kolekci výzbroje ještě doplňovalo osm hlubinných náloží po 45,3 kg, zavěšených po čtyřech pod každou polovinou křídla. Zkrátka, Fairey Swordfish byl svým způsobem mimořádným letounem, jenž svojí užitnou hodnotou překonal svého modernějšího následovníka Fairey Albacore a jenž se do historie vojenského letectví zdaleka nezapsal jen torpédy, svrženými v květnu 1941 proti pronásledované německé bitevní lodi Bismarck.

Fairey Swordfish vzešel z dalšího vývoje letounu TSR I (Torpedo-Strike-Recconnaissance - torpédový útočný, průzkumný), vyvíjeného od roku 1933 coby soukromý projekt firmou Fairey Aviation Company. TSR I byl dvouplošný třímístný letoun, vybavený hvězdicovým motorem Bristol Pegasus IIM. Vznikal jako záloha jiného, velmi podobného letounu, označovaného jako Fairey S.9/30, ale vybaveného řadovým motorem Kestrel. Rovněž S.9/30 byl torpédovým, útočným a průzkumným letounem, "ušitým na míru" podle propozic Ministerstva letectví S.9/30. TSR I poprvé vzlétl 21. března 1933, ale o sedm měsíců později byl při zkušebním letu zničen. Mezitím Ministerstvo letectví vydalo nové propozice S.15/33, formulující nové požadavky na letoun stejné kategorie.

Firma Fairey v roce 1934 navázala na slibný projekt TSR I a připravila nový letoun Fairey TSR II se silnějším motorem Bristol Pegasus IIIM3 s dvoulistou dřevěnou vrtulí, se změněnou geometrií horního křídla se 4° šípovitostí, s prodlouženým trupem a upraveným tvarem kýlovky a směrového kormidla. TSR II s číslem K4190 se dostal poprvé do vzduchu 17.4.1934, pilotován nadporučíkem Ch.S.Stanilandem, koncem roku byl opatřen plováky k provedení zkoušek vzletů a přistání na vodní hladině včetně vzletů z katapultu bitevní lodě HMS Repulse. Výsledky byly uspokojivé, TSR II byl opět opatřen klasickým podvozkem a vrátil se do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath k provedení další série zkoušek, jejichž výsledek byl v souhrnu považován za velmi zdárný.

Ministerstvo letectví přijalo pro nový letoun označení Fairey Swordfish a v dubnu 1935 objednalo v souvislosti s vydáním propozic S.38/34 výrobu tří předsériových strojů první z nich vzlétl na Silvestra téhož roku. Od prototypu se lišily jen třílistou kovovou vrtulí, třetí z předsériových strojů byl vybaven plováky. Sériovou výrobu letounů Fairey Swordfish Mk.I zahájila mateřská firma ve svém závodě v Hayes začátkem roku 1936. Připomeňme, že ve stejné době a ve zhruba stejné kategorii letadel byl v USA zalétáván typ XTBD-l (později známý pod jménem Devastator) podstatně modernější koncepce. Jistým paradoxem zůstává fakt, že Devastator ve své bojové roli brzy propadl, zatímco Swordfish přežil v aktivní službě až do roku 1945, ovšem v podstatně odlišných podmínkách.

V červenci 1936 dostala Swordfishe první z celkem třiadvaceti perutí "první linie", jež měly tento letoun za války ve výzbroji. Dodávky celkem rychle pokračovaly a v září roku 1939 již mělo Swordfishe ke spokojenosti svých pilotů ve výzbroji třináct perutí. Plynulost výroby Swordfishů u fy Fairey poněkud narušilo začátkem roku 1940 zavedení sériové výroby torpédových letounů typu Albacore. Výroba Swordfishů byla proto koncem téhož roku převedena k firmě Blackburn Aircraft Ltd. do zcela nového závodu v Sherburn-in-Elmet ve West Yorkshiru, kde probíhala dále za vydatného přispění subdodavatelských firem.

Na výrobních linkách fy Blackburn se v roce 1943 objevila nová varianta Fairey Swordfish Mk.II s kovovým potahem spodní plochy dolního křídla, vhodného pro zavěšení až osmi neřízených raket, vylepšená dalšími úpravami. Fairey Swordfish Mk.III byl vybaven pro vyhledávání plavidel radiolokátorem ASV Mk.X s anténou, ukrytou v plastikovém krytu mezi vzpěrami podvozku. Od verze Mk.II byly Swordfishe vybaveny motory Pegasus 30 s větším výkonem; název nové výrobní firmy dal také vzniknout novému neoficiálnímu jménu Blackfish.

V malém počtu byly vyrobeny letouny Swordfish Mk.IV se zakrytou kabinou, používané v Kanadě a odvozené bez dalších podstatných změn z verze Mk.II.

Po zahájení války v roce 1939 patřila mezi první úkoly Swordfishů ochrana britského válečného i obchodního loďstva, zejména konvojů. Dvanáct perutí vzlétalo se svými stroji z palub pěti letadlových lodí. Na nepřítele poprvé zaútočily 11. dubna 1940 a zasáhly u Trondheimu německý torpédoborec - tím však jejich účast v norském tažení neskončila. Námořní letectvo využívalo Swordfishe v té době ke kladení min a k hlídkovým letům nad mořem, později je využilo v akcích vedených proti flotile francouzských lodí a proti nepřátelským konvojům a válečným plavidlům ve Středomoří, přičemž stroje vzlétaly jak z palub letadlových lodí, tak i z pozemních základen. V listopadu 1940 se proslavily účastí v náletu na italské loďstvo, kotvící v Tarentu, účastí při potopení bitevní lodě Bismarck v květnu 1941 a v únoru 1942 obětavým útokem na německé válečné lodě Scharnhorst, Gneissenau a Prinz Eugen.

V roce 1942 již úlohu torpédových letounů Royal Navy přebíraly jiné typy, avšak Swordfishe bojovaly dál: vzlétaly například z palub takzvaných obchodních letadlových lodí, proti ponorkám při ochraně konvojů v Atlantiku i na trasách Velká Británie - SSSR. Celkem mělo Swordfishe ve výzbroji 23 prvoliniových perutí FAA a 4 letky, operující pomocí katapultů z palub různých válečných lodí. Swordfishe též využívalo celkem 19 perutí takzvané "druhé linie", 4 výcvikové a doplňovací perutě a také dvě perutě příslušné k RAF Coastal Command. Operační aktivita posádek Swordfishů trvala až do posledních hodin druhé světové války v Evropě.

Dodnes je udržováno několik strojů tohoto typu v muzejních expozicích. Jedná se ovšem pouze o nepatrný zbytek z celkového počtu 2 392 vyrobených letounů Fairey Swordfish, složeného z 992 kusů verze Mk.I, 1 080 verze Mk.II a 320 kusů verze Mk.III; z tohoto počtu dodala 692 Swordfishe firma Fairey.