Armstrong Whitworth Whitley
Whitley sice nebyl nikterak osvědčeným bombardovacím letounem, ale jeho úlohu v počátcích bombardovací ofenzívy nelze pominout. Byl prvním spojeneckým bombardovacím letounem, který pronikl nad území Říše, stejně tak byl prvním "spojencem" nad Berlínem. A další prvenství si mohly posádky letounů tohoto typu připsat na své konto až v noci z 10. na 11. května 1940, kdy uskutečnily pumový útok na silnice, železnice a mosty v Německu a tím zahájily zdánlivě nekonečnou řadu náletů proti cílům, ležícím na území nepřítele. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
V září roku 1939, v době, kdy Velká Británie vstupovala do války, disponovalo velitelství bombardovacího letectva Královských leteckých sil jen třemi typy dvoumotorových bombardovacích letadel s větším doletem. Právě od nich se očekávalo, že budou způsobilé zasáhnout cíle v hloubce nepřátelského území, avšak naděje se do jisté míry naplnily jen u jednoho z těchto typů - u známého Wellingtonu, stavěného firmou Vickers Armstrong. Méně už v tomto smyslu vyhovovaly další dva letouny - Handley Page Hampden a velký noční bombardér Armstrong Whitworth AW.38 Whitley. Byl to zejména Whitley, který z celé trojice nejvíce doplatil na poněkud konzervativní konstrukční filozofii, převládající v Británii v době jeho vzniku. Už v roce 1937 jej bylo možno považovat za zastaralý - tak rychle pokračoval vývoj vojenských letadel v té době. Později, v letech 1940 a 1941, se tento poznatek potvrzoval při pokusech o bombardovací ofenzívu vedenou proti nacistickému Německu. Velitelství bombardovacího letectva však nemělo příliš na vybranou a už v průběhu první válečné noci ze 3. na 4. září 1939 vyslalo mj. i deset letounů Whitley Mk.III 51. s 58. perutě RAF, aby svrhly náklad třinácti tun papíru - téměř pět a půl milionu letáků na Porúří, Brémy a Hamburk, a staly se tak prvními letouny RAF proniknuvšími za druhé světové války nad německé území. O necelý měsíc později, v noci z 1. na 2. říjen, se tři Whitleye Mk.IV ze stavu 10. perutě propracovaly s letáky až nad Berlín a staly se prvními britskými stroji, které se od vyhlášení války dostaly nad hlavní město Třetí říše. Další prvenství si mohly posádky letounů tohoto typu připsat na své konto až v noci z 10. na 11. května 1940, kdy uskutečnily pumový útok na silnice, železnice a mosty v Německu a tím zahájily zdánlivě nekonečnou řadu náletů proti cílům, ležícím na území nepřítele. Do června roku 1934 se Velká Británie řídila zásadami, přijatými ženevskou odzbrojovací konferencí, které s platností od roku 1932 nepřipouštěly stavbu bombardovacích letounů s hmotností větší než 2 725 kg. Teprve změna britského postoje, učiněná tváří v tvář německému zbrojení, umožnila formulování propozic B.3/34 pro vývoj nového nočního bombardovacího letounu, použitelného i pro denní akce a způsobilého dopravit 1 135 kg pum na vzdálenost 2 011 km. Ministerstvo letectví do propozic také zahrnulo jeden kuriózní požadavek: rozpětí nového bombardéru nesmělo přesahovat 31 m, jen tak prošel vraty největších typizovaných hangárů RAF. Ze čtyř leteckých společností, které o vývoj nového letounu projevily zájem, zůstaly ve hře jen dvě - Vickers a Armstrong Whitworth. 14. září 1934 objednalo Ministerstvo letectví u fy Armstrong Whitworth vývoj a stavbu dvou prototypů s označením AW.38. Práce na AW.38 a jiných typech byly zahajovány ve složité mezinárodně-politické situaci, kdy do popředí stále markantněji vystupovaly ambice Německa a Itálie a stále zřetelněji se rýsoval budoucí konflikt. Ve Velké Británii byla přijímána řada opatření k posílení letectva a v důsledku těchto postupů dostala společnost Armstrong Whitworth už v srpnu 1935 objednávku na výrobu 80 letounů AW.38, v květnu 1936 následovanou požadavkem na dodávku dalších 240 strojů. Zatímco u společnosti Vickers pracoval Dr. Barnes N. Wallis na přizpůsobení geodetické konstrukce novému typu, známému později pod jménem Wellington, vznikal u firmy Armstrong Whitworth dvoumotorový středoplošník s křídlem o značné tloušťce a s velkým úhlem nastavení (8,5°). Nosnou část křídla tvořila torzní skříň vyrobená z žeber a vlnitého plechu, potažená stejně jako náběžná hrana hladkým kovovým potahem. Odtoková část křídla, křidélka, výšková a směrová kormidla a později i klapky byly potaženy plátnem. Trup měl průřez obdélníku, postaveného na výšku, a v jeho přední i zadní části se objevily jednoduché prosklené kopule střelišť. Pro náklad pum bylo vyčleněno místo v mělké pumovnici, umístěné ve spodní části trupu a v celkem dvanácti malých pumovnicích v křídle, takže letoun mohl například nést šest 113 kg pum v křídle a čtyři 227 kg pumy v pumovnici. Původní záměr počítal i s eventuální dopravou vojáků či výsadkářů v dlouhém trupu. První prototyp AW.38 Whitley úspěšně vzlétl 17. března 1936 na továrním letišti Baginton v Coventry, avšak již první zkušební lety ukázaly že výkony nového letounu budou pokulhávat za požadavky. Dva dvouhvězdicové motory Armstrong Siddeley Tiger IX s výkonem 585 kW (795 k) sice umožnily dolet na vzdálenost 2 414 km s plným nákladem pum, ale jen při rychlosti 257 km/h. Téměř o rok později, 24. února 1937, vzlétl i druhý prototyp se silnějšími motory Tiger XI a s maximální rychlostí 330 km/h, následován v několika dnech prvními sériovými letouny AW.38 Whitley Mk.I. Firma měla do konce března dodat podle dříve uzavřených smluv 320 strojů, ale svůj dvoustý letoun vyrobila až v srpnu 1939. První z dodaných Whitleyů Mk.I vyšly z výroby s křídlem, jehož konce nevykazovaly kladné vzepětí, a některé z nich neměly instalovány střelecké věže. Další AW 38 už měly vnější části křídla se vzepětím 4° a od dvanáctého vyrobeného kusu byly do jejich přídě montovány střelecké věže Frazer-Nash s hydraulickým ovládáním a do zádě trupu alternativně dva typy věží konstrukce Armstrong Whitworth, vždy s kulometem Vickers. Při normální operační hmotnosti 9 932 kg a s pětičlennou posádkou dosahoval Whitley Mk.I maximální rychlosti 296 km/h. Letounů verze Mk.I bylo vyrobeno jen 34, následovala verze Whitley Mk.II s motory Tiger VIII s dvoustupňovým kompresorem (vzletový výkon 621 kW - 845 k); do letounu s nosností 1 590 kg pum mohla být montována výsuvná spodní střelecká věž Frazer-Nash FN 17 se dvěma kulomety Browning. Verze Whitley Mk.III, vyrobená a dodaná v sérii 80 kusů do března 1939, mohla nést až 2 497 kg pum, z toho například dvě s hmotností po 2 000 librách (907 kg) mohly být zavěšeny v upravené pumovnici. Bylo však zřejmé, že motory Tiger nadále vyhovovat nebudou, a tak se koncem roku 1937 konstruktéři rozhodli vyzkoušet a využít řadové motory Merlin, vyráběné firmou Rolls-Royce. Ty se osvědčily a jejich verze byly zabudovány do 40 sériových letounů Whitley Mk.IV a Whitley Mk.IVA, vycházejících z výrobní linky na jaře roku 1939. 8.srpna 1939 vzlétl prototyp nejrozšířenější verze Whitley Mk.V s novou, čtyřkulometnou střeleckou věží v zádi prodloužené o 0,38 m, s odledovacím zařízením a s dalšími úpravami. Stejně jako Whitley Mk.IV unesl až 3 178 kg pum, byl vyroben v počtu 1 466 kusů a ve výrobě se udržel do července 1943. V letech 1941 - 1942 z výroby také vyšlo 146 kusů letounů Whitley Mk.VII, optimalizovaných pro potřeby velitelství pobřežního letectva, které již od září 1939 používalo dřívější varianty tohoto letadla. Stroje nesly zvětšenou zásobu pohonných hmot, šestého člena posádky - operátora radiolokátoru ASVI Mk.II, příslušné antény na trupu a pod křídlem a další vybavení. První letouny Whitley Mk.I dostala 9.března 1937 10. bombardovací peruť sídlící v Dishforthu a na podzim 1939 již mělo Whitleye ve výzbroji devět perutí. Whitley sice nebyl nikterak osvědčeným bombardovacím letounem, ale jeho úlohu v počátcích bombardovací ofenzívy nelze pominout, svoji kariéru u Bomber Command v podstatě završil v noci z 29. na 30.4.1942 při náletu na Oostende. Později jej s relativním úspěchem využívali u Coastal Command, v útvarech operačního výcviku, ke shozu paradesantních jednotek, ke kladení námořních min, k vlekání kluzáků a v dopravní službě. V roce 1944 už byla naprostá většina z 1 824 vyrobených Whitleyů vyřazena ze služby. |
Technický popis |
Výrobce: Sir W.G. Armstrong Whitworth Aircraft Ltd., Coventry - Bagington, Warwickshire, Velká Británie. Typ: dvoumotorový bombardovací, námořní hlídkový a protiponorkový letoun s posádkou 5 až 6 mužů. Motorová jednotka: Mk.III dva dvouhvězdicové čtrnáctiválcové, vzduchem chlazené motory Armstrong Siddeley Tiger VIII s dvourychlostními kompresory a se vzletovým výkonem 621 kW (845 k), Mk.V: dva řadové dvanáctiválcové motory Rolls Royce Merlin X se vzletovým výkonem 841 kW (1 145 k). Výzbroj: Mk.III - motoricky ovládané střelecké věže Frazer - Nash (přední) a AW 38 (zadní) s výzbrojí po jednom kulometu Vickers K ráže 7,7 mm se šesti zásobníky pro zbraň, dva kulomety Browning Mk.II ve výsuvné věži Frazer - Nash FN 17 pod trupem se zásobou 3 000 nábojů, až 2 492 kg pum (mapř. 2 x 907 kg pumy v pumovnici a 6 x 113 kg nebo 12 x 45,4 kg pumy v křídelních pumovnicích, umístěných mezi trupem a motorovými gondolami (2 x 3) a vně motorových gondol (2 x 3), Mk.V - jeden kulomet Vickers K ráže 7,7 mm v přední střelecké věži Frazer - Nash, čtyři kulomety Browning Mk.II v zadní střelecké věži Frazer - Nash se zásobou 5 000 nábojů ráže 7,7 mm, až 3 178 kg pum. Technická data Mk.III: Rozpětí: 25,62 m, Délka: 21,12 m, Výška: 3,89 m, Nosná plocha: 114,50 m2, Hmotnost prázdného letounu: 7 370 kg, Vzletová hmotnost: 12 031 kg, Maximální rychlost: 311 km/h, Cestovní rychlost: 264 km/h, Dostup: 5 182 m, Dolet: 2 462 km Technická data Mk.V: Rozpětí: 25,62 m, Délka: 22,10 m, Výška: 3,89 m, Nosná plocha: 114,50 m2, Hmotnost prázdného letounu: 8 785 kg, Vzletová hmotnost: 15 209 kg, Maximální rychlost: 370 km/h, Cestovní rychlost: 282 km/h, Dostup: 6 100 m, Dolet: 2 623 km |