Boulton Paul P.82 Defiant
Boulton Paul P.82 Defiant byl velký dvoumístný stíhací letoun tvarem poněkud připomínající slavný Hawker Hurricane. Výsledek snahy britských leteckých konstruktérů připravit konečně pro královské letectvo letoun s velkou, přesně zaměřovanou palebnou silou. Tak trochu nešťastně narozené dítě, nevlastní bratr téměř nepoužitelného námořního stíhacího letounu Blackburn B.25 Roc. Letadlo, které se krátce po svém vzniku ocitlo, jak se říká, v nesprávnou dobu na nesprávném místě. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Podobnými příměry by bylo možno charakterizovat stíhací letadlo, které, zjednodušeně řečeno, vzniklo proto, aby mohlo nést novou čtyřkulometnou střeleckou věž systému Boulton - Paul. Věž dokonale chránila střelce - pozorovatele před náporem vzduchu a nepřízní počasí a v tomto smyslu odstranila problém doprovázející nárůst rychlosti stíhacích i bombardovacích letadel ve dvacátých létech. Zkušenosti totiž ukázaly, že při rychlosti převyšující 240 km/h je trvalá schopnost střelce plnit své poslání v otevřeném střelišti vážně ohrožena. Rychlý vývoj konstrukcí moderních celokovových jednoplošníků v první polovině třicátých let způsobil, že například ještě v roce 1933 moderní dvoumístné stíhací dvouplošníky Hawker Demon už v roce 1935 ztrácely na hodnotě každým týdnem. Nepomohla ani úprava zadního střeliště, provedená v roce 1934, spočívající v instalaci větrného krytu - krunýře, chránícího střelce před náporem vzduchu, Hawker Demon měl být nahražen dvoumístným jednoplošným stíhacím letadlem, vybaveným střeleckou věží - takové základní představy obsahovaly propozice Ministerstva letectví s číslem F.5/33 formulované již v roce 1933. Podstatně podrobnější propozice s čísly F.9/35 a F.10/35 byly rozesílány v měsíci červnu roku 1935 patnácti známým leteckým firmám - na seznamu nakonec zůstalo šest zvučných jmen a mezi nimi i společnost Boulton Paul Aircraft Ltd, z východoanglického města Norwich, která se mimo jiné podílela na výrobě zmíněných stíhacích letadel Hawker Demon. Firma měla navíc i čerstvou zkušenost s tehdy novými francouzskými střeleckými věžemi konstruktéra de Boyssona a už v únoru 1936 připravila maketu svého projektu P.82, v březnu pak zahájila stavbu prototypu. Na svém novém letadle pracovali i u firmy Hawker - zde vznikal Hawker Hotspur, v roce 1938 sice zalétaný, ale do výzbroje RAF nepřijatý. Ostatní firmy ze soutěže odstoupily. V průběhu stavby prototypu P.82 Ministerstvo letectví formulovalo často protichůdné názory na konstrukční podobu a charakter výzbroje stíhačky se střeleckou věží, a v důsledku těchto i jiných vlivů se stavba zpožďovala. Avšak v dubnu 1937 Ministerstvo letectví překvapivě objednalo výrobu sedmaosmdesáti sériových P.82. V té době už fa Boulton Paul sídlila ve Wolverhamptonu a na zdejším letišti Pendeford Airport 11. srpna 1937 poprvé Boulton Paul P.82 Defiant vzlétl, prozatím bez střelecké věže. Krátce poté byl Defiant zkoušen specialisty ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath a jeho kvality byly hodnoceny vcelku kladně. V únoru 1938 se P.82 dočkal své střelecké věže, ale konfiguraci sériového stroje měl až druhý prototyp, jenž poprvé vzlétl 18. května 1938 s motorem Merlin II. V souvislosti s přípravou sériové výroby se zvažovala volba nejvhodnější pohonné jednotky a eventuální varianty pro různé účely (cvičná verze, jednomístná stíhací, resp. palubní verze apod.). První sériový Defiant Mk.I vzlétl 30. července 1938, poháněn motorem Rolls - Royce Merlin III s výkonem 770 kW (1046 k) a koncem září už různé instituce zkoušely pět sériových strojů. O nový letoun projevili zájem Belgičané, avšak dodávky pro Royal Air Force měly prvořadou důležitost - válka byla na spadnutí, intenzivní zkoušky neprokázaly podstatné nedostatky nového typu, ale k těm závažnějším jistě patřila menší obratnost, související mj. i s vyšší dosaženou hmotností, než s jakou se původně počítalo (dosáhla v průměru 3 774 kg při vzletu). Problémem zůstávalo dořešení koordinace činnosti mezi pilotem a střelcem v bojových situacích a metodika taktického použití vůbec. Nejvyšší rychlosti dosahoval Defiant Mk.II ve výšce 5 180 m, a to 485 km/h, stoupal počáteční rychlostí 9,66 m/s a jeho praktický dostup měl hranici ve výšce 9250 m. Jádrem výzbroje typu Defiant Mk.I byla čtyřkulometná prosklená, hydraulikou ovládaná střelecká věž Boulton Paul A Mk.IID s kulomety Browning ráže 7,7 mm a zásobou 600 nábojů pro zbraň. Profil věže byl víceméně integrován do profilu trupu pomocí zvláštních tvarovaných částí, které se v partii za kabinou pilota a mezi věží a SOP daly zasunout do trupu, uvolňujíce prostor pro pohyb hlavní kulometů. Již 8. prosince 1939 dostala dva Defianty 264. stíhací peruť, sídlící v té době v Manstonu. Potíže s motory a nespolehlivost podvozků vedly v lednu 1940 ke krátkému "uzemnění" Defiantů, ale v únoru již zase létaly; zavedení do plné operační služby bylo plánováno na duben a termín byl v zásadě dodržen. Krátce po prvním nasazení v bojové činnosti v květnu 1940 se zdálo, že Defiant bude úspěšným bojovým letounem - vždyť jen devětadvacátého května si piloti a střelci Defiantů, kryjící evakuaci vojsk z Dunkerque, nárokovali podíl na zničení sedmatřiceti strojů nepřítele! Ten si totiž zpočátku Defianty pletl s Hurricany a útočil na ně zezadu, ale právě útok na Defianta z tohoto úhlu byl smrtelným omylem. Němci však brzy své chyby napravili a pak se karta obrátila. Defianty Mk.I 264. a nově vyzbrojené 141. perutě se ještě nevýrazně zapojily do začátku bitvy o Británii, ale již na konci srpna 1940 vzlétaly téměř výhradně k nočnímu stíhání, v kategorii denních stíhačů neměly proti německým Bf-109E šanci. V únoru 1941 dosáhla výroba Defiantů vrcholu - v tomto měsíci bylo vyrobeno šedesát strojů, které se nyní úspěšně střetávaly s nepřátelskými bombardéry v nočních bitvách. Do výzbroje Defianty přijalo dalších šest perutí, z nichž jedna (307.) měla polský personál. V průběhu roku 1941 dostávaly Defianty letecký radiolokátor AII Mk.IV a takto upraveny nesly označení Defiant Mk.IA. Výrobu sedmi set dvanácti Defiantů Mk.I a IA nahradila od února roku 1941 na výrobních linkách varianta Defiant Mk.II, lépe přizpůsobená pro noční stíhání. Tento letoun byl vybaven silnějším motorem Merlin XX se vzletovým výkonem 941 kW (1280 k) v mírně prodlouženém trupu, téměř neznatelně zvětšeným směrovým kormidlem, upravenou palivovou soustavou a soupravou radiolokátoru AI Mk.VI, výrobní závod dodal celkem 200 Defiantů Mk.II, některé letouny Defiant Mk.I byly na tento standard zpětně upraveny. Až do roku 1942 Defianty poměrně úspěšně využívalo celkem třináct nočních stíhacích perutí, společnost Boulton Paul do února 1943 vyrobila 1 060 Defiantů - v tomto počtu jsou zahrnuty i letouny vyrobené či přestavěné pro vlekání terčů (Defiant TT Mk.I, Defiant TT Mk.II), přestavěné na různé pokusné stroje, respektive využívané s většími či menšími úpravami ve výcvikových a podpůrných leteckých útvarech. |
Technický popis |
Výrobce: Boulton Paul Aircraft Ltd., Wolverhampton, Stafford, Velká Británie. Typ: jednomotorový dvoumístný stíhací, noční stíhací a cvičný letoun; letoun určený pro vlek terčů. Motorová jednotka: typ Mk.I: jeden řadový dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Rolls Royce Merlin III s výkonem 770 kW (1 046 k), typ Mk.II: jeden motor Rolls Royce Merlin XX s výkonem 941 kW (1 280 k) při vzletu. Výzbroj: čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm uložené v otočné střelecké věži typu Boulton Paul Type A Mk.IID vybavené hydraulickým ovládáním, zásoba střeliva: 4 krát 600 nábojů ráže 7,7 mm, údaj o výzbroji platí pro stíhací respektive cvičné verze, určené pro výcvik střelců. Technická data Mk.I: Rozpětí: 11,99 m, Délka: 10,77 m, Výška: 3,45 m, Nosná plocha: 23,26 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 750 kg, Vzletová hmotnost: 3 788 kg, Maximální rychlost: 485 km/h, Dostup: 9 250 m, Dolet: 740 km Technická data Mk.II: Rozpětí: 11,99 m, Délka: 10,92 m, Výška: 3,45 m, Nosná plocha: 23,26 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 852 kg, Vzletová hmotnost: 3 902 kg, Maximální rychlost: 507 km/h, Dostup: 900 m, Dolet: 885 km |