Airwar

Britská firma General Aircraft Ltd. (GAL) vznikla jednoúčelově roku 1931, kdy se skupina podnikatelů kolem konstruktéra švýcarského původu H.J.Stiegera po úspěchu jeho prototypu dopravního a turistického dvoumotorového letounu ST-3 Monospar (postaveného na zakázku u Glosteru) rozhodla založit továrnu a sama typ vyrábět. A rodina Monosparů (ST 3 až ST-12 a ST-25), charakteristická neobvyklým řešením nosných prvků draku, se ve druhé polovině třicátých let skutečně proslavila.

Hned po vypuknutí války se GAL zapojila do válečného úsilí a i tehdy se svými letadly stala známou. Již na podzim 1940 létal její výsadkový kluzák GAL.48 Hotspur ale většího významu pro dění na frontách (např. při invazi do Normandie) měly těžké kluzáky GAL.49 Hamilcar jejichž vývoj končil motorizovanou verzí GAL.58.

Kromě kluzáků firma ještě stačila stavět a navrhovat prototypy experimentovat a věnovat se opravám a modifikacím letounů RAF jiných výrobců k pozoruhodným prototypům patřil např. čtyřmotorový tichý a pomalý "Sledovač loďstev" (Fleet Shadower) GAL.38, speciální pozorovací typ GAL.47 či GAL.41, modifikace Monosparu ST 25 pro testy přetlakových kabin. Už před válkou, v době končící výroby Monosparů (pro zajímavost většina Monosparů nacházejících se v zemi v okamžiku vstupu Británie do války byla zabavena pro potřeby RAF), firma přišla s lehkým cvičným typem, neobvykle řešeným celodřevěným strojem GAL.33 Cygnet s trupovou gondolou, dvěma nosníky ocasních ploch, s tlačným motorem, příďovým podvozkem a se dvěma sedadly vedle sebe v otevřeném prostoru.

Firma GAL vůbec tíhla k netradičním řešením dostala se tak i k dnes popisovanému typu GAL.42 Cygnet II. Typ Cygnet (mladá labuť) pocházel z roku 1936, v němž pánové S.R.Chronander a J.L. Waddington založili společnost C.W.Aircraft a zapsali se do historie britského letectví průkopnickým činem zkonstruovali a postavili lehké dvoumístné sportovní letadlo se sedadly vedle sebe a s motorem Blackburn Cirrus Minor o 66 kW/90 k, a to celokovové konstrukce. Pánové se však finančně vyčerpali a dál se věnovali jen projektům (nerealizovaným). Letoun s Cirrus Minorem byl též znám jako Cygnet Minor v roce 1937 dostal výkonnější motor de Havilland Gipsy Major (96 kW/130 k) a pojmenování Cygnet Major. Účastnil se řady akcí, zůstal však v prototypu a obchodní úspěch nepřinesl.

C.W.Aircraft proto ráda roku 1938 prototyp i s výrobními právy prodala firmě GAL. Ta se stále ještě novinky chopila s nadějí že s celokovovým letadlem prorazí nejen doma, ale hlavně v zemích s tropickým podnebím (životnost draku). Prototyp Cygnetu Major (G-AEMA) proto prodělal několik úprav, změnilo se zasklení kabiny, nové byly ocasní plochy se zdvojenými svislými a v roce 1939 byl klasický podvozek s ostruhou nahrazen moderním (i když stále pevným) přídovým.

V této podobě G-AEMA představoval vzor sériového provedení GAL.42 Cygnet II. Zůstal pak v továrně pro její potřeby. Ještě v roce 1939 vzlétl první exemplář (G-AFVR) postavený kompletně u GAL. Lišil se jen motorem Blackburn Cirrus Major II o 110 kW/150 k, vybraným pro sérii. Plány na masovou výrobu zhatil začátek války, ale firma ještě stačila dokončit dalších sedm sériových strojů, z nichž až na tři vyvezené do Jižní Ameriky zůstaly všechny v Británii. V roce 1941 dokončený poslední Cygnet II G-AGBN dostal kamuflážní nátěr, výsostné znaky ale protože zůstával majetkem firmy ponechal si i civilní poznávací značku (na trupu).

Dne 2.7.1941 jej předali 23 squadroně RAF ve Fordu, kde s ním létali piloti přeškolovaní na americké bombardéry Douglas Boston s přídovými podvozky (v Británii rozhodně ne běžnými). K nácviku přistávacího manévru se Cygnet II hodil. Ještě v roce 1941 pak Air Ministry "zrekvírovalo" i zbývající letouny a přidělilo jim i svá sériová čísla: G-AGAL dostal DG566, G-AGAU ES914, G-AFVR HL539 a G-AGBA pak HM495. Zmíněný G-AGBN měl u RAF sériové číslo ES915.

Přitom na letounech se sériová čísla pravděpodobně vůbec nepoužívala - na trupech jim zůstaly civilní poznávací značky, ale jméno Cygnet bylo RAF převzato jako typové. Stroje byly nejprve nabídnuty k výcviku těm squadronám, k nimž z USA přicházely nové stroje (Airacobra, Boston) s příďovými podvozky. Většinou pak směřovaly k operačním cvičným jednotkám (OTU) a později ke spojovacím letkám.

G-AGBN ES915 válečnou kariéru skončil u Metropolitan Communications Squadron v Andoveru v létě 1945. Od roku 1946, jako jediný přeživší válku, vystřídal řadu majitelů, v roce 1975 byl kompletně renovován a létal, nyní je již jen statickým exponátem v Museum of Flight v East Fortune.

Za války firma GAL na základě Cygnetu postavila prototyp dvoumístného cvičného letounu GAL.45. Owlet s otevřenými sedadly v tandemu. Jediný exemplář G-BGBK sloužil od května 1941 u RAF. Stačila také postavit cvičný kluzák GAL.55 a experimentovala se samokřídly GAL.56 a GAL.57.