Airwar

V pátek čtvrtého srpna roku 1944 zaslechli obyvatelé usedlostí, rozesetých v rovinaté anglické krajině jižně od Tonbridge, známý zvuk, který jim už více než půldruhého měsíce nedopřával klidu ani ve dne ani v noci. Byl to zvláštní chraplavý zvuk, připomínající běžící motocyklový motor. Zběžný pohled na oblohu mohl zkušenost potvrdit - k Londýnu. Opět směřovala v nevelké výšce jedna z "Doodlebugs", neboli "vandráckých štěnic", jak je zde Angličané přezdívali. Nad jejich hlavami právě přelétala německá letounová střela Fieseler Fi 103, v Německu označovaná také jako V-l. Lidem, kteří zaslechli zvuk jejího náporového motoru, pramálo záleželo na tom, jak se tato zbraň správně označuje: mnohem důležitější bylo mít nablízku úkryt a poslouchat, zda zvuk motoru náhle neustane. Pokud se motor zastaví, půjde o život - o několik vteřin později střela se svistem zamíří k zemi a výbuch silné nálože si v horším případě opět vybere svou daň na životech a majetku, jako již mnohokrát předtím.

Tentokrát však známý zvuk doprovázel jiný, neznámý, připomínající svištění větru. O co jde? Na obloze se k malému letounku-střele blížila větší silueta dvoumotorového letounu. Ten byl ale bez vrtulí a zdálo se, že onen zvláštní zvuk vychází z gondol, jimiž prochází křídlo. Přiblížil se ke střele, opatrně křídlem podebral její nosnou plochu a prudkým manévrem ji vychýlil z klidného letu. Pád převrácené střely z třistametrové výšky trval jen několik okamžiků, tentokrát dopadla do volné krajiny a nezpůsobila žádné škody. F/O P. J. Dean za řídící pákou zbrusu nového proudového Gloster Meteoru F Mk.l s číslem EE216 mohl být spokojen: i když kanóny jeho letounu selhaly, dokázal na konto nových strojů 616. stíhací perutě z Manstonu připsat první vzdušné vítězství.

Vývoj prvního britského bojově použitelného proudového letounu lze sledovat od roku 1940, kdy Ministerstvo letectví vydalo propozice F.9/40 shrnující požadavky na stavbu jednomístného stíhacího proudového letounu. Propozice byly zformovány na základě představ firmy Gloster Aircraft Co., Ltd, o podobě budoucího dvoumotorového letounu této kategorie. Firma Gloster totiž patnáctého května téhož roku uskutečnila první vzlet svého jednomotorového experimentálního proudového letounu s označením E.28/39, vůbec prvního britského a spojeneckého letadla toho druhu. Konstruktéři Glosteru, vedeni George Carterem, měli tedy již své zkušenosti a z nich vyplývalo, že nový stíhací letoun musí být vybaven dvěma motory - jeden tehdejší proudový motor totiž svým výkonem k pohonu bojového letounu zdaleka nestačil.

Pod označením Gloster F.9/40 vznikal dolnoplošník s doutníkovitým trupem, s příďovým podvozkem a vysoko posazenou výškovkou. Jeho křídlo mělo zhruba eliptický tvar a poměrně velkou plochu, nosníky křídla procházely dvěma motorovými gondolami. V přední části trupu byla umístěna kabina pilota, krytá kapkovitým prosklením a skupina čtyř kanónů ráže 20 mm se zásobou střeliva. V křídle byly instalovány aerodynamické brzdy a vztlakové klapky. Ministerstvo letectví objednalo 7. února 1941 u firmy Gloster výrobu dvanácti prototypů, z nichž poprvé vzlétl v pořadí pátý postavený stroj, vybavený prozatím motory de Havilland H.l s tahem 10,2 kN (1 045 kp). Letoun dostal výrobní číslo DG206/G, označení Gloster F.9/40H Meteor a vzlétl poprvé 5. března 1943 na základně RAF Cranwell, řízen továrním pilotem Michaelem Dauntem.

Královské letectvo zařadilo do zkoušek celkem osm prototypů, které létaly s různými motory, ocasními plochami a s rozdílným vybavením. První postavený stroj tohoto typu s číslem DG202/G přežil v Muzeu RAF v Hendonu do současnosti: poprvé vzlétl až 24. července 1943, ale od 3. července 1942 byl využíván k pojížděcím zkouškám s motory Rover W 2B v motorových gondolách. Ty byly s tahem 6,2 kN (630 kp) příliš slabé na to, aby letoun se vzletovou hmotností okolo pěti tun mohly dostat do vzduchu - DG202/G vzlétl až s motory Rover W 2B/23 s tahem 6,8 kN (692 kp).

Od září 1941 už firma Gloster vlastnila objednávku na stavbu dvaceti sériových letounů, původně pojmenovaných Thunderbolt, v březnu 1942 však bylo vybráno definitivní jméno Meteor. V továrně firmy Gloster v Hucclecote v Gloucestershiru se začaly vyrábět stroje typu Meteor F Mk.I s motory Rolls-Royce W 2B/23C Welland, schopnými vyvinout tah až 7,5 kN (770 kp). První z nich vzlétl 12. ledna 1944 a byl o měsíc později odeslán do USA na základnu Muroc AFB výměnou za proudový Bell YP-59A Airacomet.

Britské Královské letectvo dostalo z první "várky" patnáct strojů a 12. července 1944 zahájilo přezbrojování 616. stíhací perutě. Její piloti se s novými stroji sžili zřejmě dobře - do konce září zničili s pomocí Meteorů třináct letounových střel V-l.

Pět Meteorů v té době také posloužilo Američanům na základně Debden k ověřování taktiky boje proti proudovým letounům německé Luftwaffe, především proti obávaným Me 262.

Meteor F Mk.II s motory de Havilland Goblin I s tahem po 12,0 kN (1 230 kp) zůstal jen ve stadiu projektů.

Britský proudový motor Rolls-Royce Dervent V

Zato Meteor F Mk.III byl dodán v počtu dvousetosmdesáti exemplářů. Prvních patnáct vyrobených se od Mk.I lišilo v podstatě jen odsunovacím krytem kabiny, zvětšenou nádrží pohonných hmot a zpevněním konstrukce a u 616. perutě se první z nich objevily v prosinci roku 1944. O měsíc později byla jedna letka dislokována na letišti Melsbroek u Bruselu a nasazena v rámci 84. skupiny 2. taktické letecké armády, později sem přibyly i Meteory Mk.III 504. perutě. Většina Meteorů Mk.III dostala motory Rolls-Royce W 2B/37 Derwent I s tahem 8,9 kN (910 kp), posledních patnáct vyrobených Mk "trojek" již neslo prodloužené gondoly a v nich motory Derwent V s úctyhodným tahem 15,5 kN (1586 kp).

Tyto motory byly využívány také v Meteorech F Mk.4, jejichž výroba byla zahájena v roce 1945. Mezitím byly Mk.III využívány k útokům na pozemní cíle - přišly zkrátka příliš pozdě na to, aby se utkaly s německými stíhači ve vzduchu.

Letouny typu Meteor byly po válce stavěny v řadě dalších variant (F Mk.4 v počtu 535 kusů, F Mk.8 v počtu 1 183 kusů apod.), lišily se především typem použitých motorů a určením (stíhací, stíhací-bombardovací, dvoumístný cvičný F 7 fotoprůzkumný PR.10, stíhací průzkumný FR.9 apod.). Meteor postavený celkem v počtu 3 850 kusů, vydržel u bojových útvarů RAF po dobu sedmnácti let.