Airwar

Desátého srpna 1942 proplul Gibraltarským průlivem spojenecký konvoj s krycím názvem "Pedestal", narychlo složený ze čtrnácti nákladních lodí; uprostřed konvoje, střežen jako oko v hlavě, plul americký tanker Ohio s cenným nákladem patnácti tisíc tun ropných produktů. Všechny lodě, včetně početného ozbrojeného doprovodu, směřovaly nepřátelskými loděmi, ponorkami a letadly kontrolovaným Středozemním mořem k ostrovu Malta, obsazenému těžce zkoušenou britskou posádkou. Doprovod konvoje byl impozantní: dvě moderní letadlové lodě Victorious a Indomitable, starší letadlová loď Eagle, bitevní lodě Nelson a Rodney, nechyběla ani početná skupina křižníků a torpédoborců. Po část cesty konvoj doprovázela i letadlová loď Furious s osmatřiceti Spitfiry na palubě, určenými k posílení činnosti RAF v této oblasti. Dvanáctého srpna se konvoj přiblížil k Sardinii a téhož dne ráno se rozhořela velká námořní letecká bitva. Na spojenecká plavidla zaútočilo v první vlně více než sto německých a italských letadel. V té době již v sestavě konvoje chyběly letadlové lodě Eagle a Furious - první z nich zásahem čtyř torpéd potopila den předtím německá ponorka U 73 a druhá loď se téhož dne vrátila do Gibraltaru. Těžké letecké útoky a střety pokračovaly po celý den a během nich byla německými střemhlavými bombardéry vážně poškozena také HMS Indomitable - ještě téže noci se obě zbylé letadlové lodě obrátily podle dříve stanoveného plánu zpět ke Gibraltaru. Pravým peklem však konvoj prošel až v následujících dnech - letouny RAF z pozemních základen nedokázaly odrazit desítky útočících nepřátelských letadel a torpédových člunů. Do přístavu Grand Harbor na Maltě doplulo sice jen pět poničených nákladních lodí, ale velký tanker Ohio byl mezi nimi. Leteckou bitvu ve dnech 11. a 12. srpna 1942 vybojovali letci britského námořního letectva, pilotující čtyřiačtyřicet Sea Hurricanů, devět Martletů a také šestnáct velkých dvoumístných stíhacích a průzkumných letadel typu Fairey Fulmar, náležejících do stavu 809. a 884. perutě s domovským právem na palubě HMS Victorious. Piloti Fulmarů sestřelili devět, pravděpodobně zničili dva a poškodili jeden ze třiceti devíti letounů, o které přišel nepřítel: sami ztratili tři stroje.

Ve druhé polovině třicátých let potřebovalo britské námořní letectvo velmi nutně obsadit kategorii palubního stíhacího letounu s velkým doletem, vhodného jak ke stíhání nepřátelských dálkových bombardovacích či průzkumných letadel, ohrožujících britské loďstvo, tak i k zajištění průzkumu ve značné vzdálenosti od flotily či pobřeží. Námořní radar nebyl ještě zaveden a přehled o situaci mohly zajistit jen tyto takzvané "oči flotily". Na dlouhé přešlapování nezbýval čas - tempo růstu německého námořního potenciálu leccos napovídalo.

Firma Fairey Aviation Company vyvíjela na základě propozic P.3/34 z roku 1934 dvoumístný lehký bombardovací letoun, poháněný jedním motorem, jenž dostal později jméno Battle. Ten měl některé konstrukční i výkonnostní parametry přijatelné i pro požadovaný námořní palubní letoun, a proto mohl být na základě specifikací O.8/38 překonstruován pro potřeby námořnictva. Firma Fairey k tomu účelu využila druhý prototyp bombardéru /první prototyp vzlétl v dubnu 1937) a upravila jej do podoby dvoumístného palubního stíhacího letounu. V praxi to znamenalo uplatnění sklopných křídel s menším rozpětím, instalaci přistávacího háku a kování pro uchycení katapultu a v neposlední řadě také umístění baterie osmi kulometů ráže 7,7 mm v křídle a výkonného motoru Rolls-Royce Merlin v přední části trupu. Letoun měl být schopen nést i dvě dvěstěpadesátiliberní pumy pod křídlem a setrvat ve vzduchu až šest hodin.

Dramatický vývoj mezinárodní situace v září 1938 (tzv. Mnichovská krize) ovlivnil zvýšení poptávky z původně požadovaných 127 strojů na 250 letounů, jejichž sériová výroba však byla ještě téměř v nedohlednu. První "technologický" prototyp s č. N1854, vzniklý přestavbou z druhého prototypu Fairey Battle, vzlétl poprvé 4.1.1940, 6. dubna téhož roku následován druhým prototypem, jenž měl již téměř všechny náležitosti sériového stroje, nicméně byl určen ke zkouškám stejně jako několik dalších vyrobených exemplářů. Zkoušky objevily dobré vlastnosti při pojíždění i vzletu, potvrdily očekávanou menší obratnost, rychlost, stoupavost a dostup ve srovnání s jednomístnými stíhacími letouny, ale prokázaly celkově velmi dobré letové vlastnosti typu, který se snad právě z tohoto důvodu prý stal brzy "miláčkem" pilotů.

Relativní oblíbenost stroje však nic neměnila na faktu, že v typu Fulmar mělo britské námořní letectvo dostat těžkopádný, nepříliš efektivní letoun překonané koncepce, jenž se ve stíhací roli nemohl postavit proti jednomístným strojům nepřítele. 3. června 1940 byly zahájeny zkoušky vzletů a přistání na palubě letadlové lodě - i při nich Fulmar obstál. Mezitím se v závodech Fairey ve Stockportu rozbíhala sériová výroba verze Fairey Fulmar Mk.I, vybavené motorem Rolls-Royce Merlin VIII, a od srpna 1940 již ze závodů vycházelo v průměru 25 strojů měsíčně, takže na konci téhož roku mělo Královské námořnictvo k dispozici 159 Fulmarů, z nichž část zařadilo do služby u čtyř operačních perutí. První z nich byla osmistá šestá peruť která několik letounů využívala z pozemních základen v průběhu obsazování Norska Němci a při podpoře evakuace vojsk z Dunkerque, ale plně přezbrojena na Fulmary byla až 15.7.1940 a brzy nato se nalodila na HMS Illustrious. Fulmary postupně přišly do výzbroje osmnácti dalších perutí, z nich šest bylo nebojových a jedna byla určena k nočnímu stíhání. Oblast jejich působení se neomezila jen na Středomoří, tři perutě - 803., 806. a 273. - válčily s Fulmary i proti Japoncům na Dálném východě. V bojových akcích bylo ztraceno nejméně 40 Fulmarů.

Z výrobního závodu nevycházely jen Fulmary Mk.I, ale i letouny Fairey Fulmar Mk.II, vybavené silnějším motorem Merlin 30 s výkonem 927 kW (1 260 k). Tyto letouny se dostávaly k bojovým útvarům počínaje prvním čtvrtletím roku 1941, od verze Mk.I (na jejíž draky byl Merlin 30 zpočátku instalován) se Mk.II lišily jen mírně rozšířenou "vanou" pod motorem a zvětšenou čelní plochou chladiče. Celkem 100 strojů bylo v letech 1942-1944 upraveno na noční stíhací verzi Fairey Fulmar NF Mk.I resp. NF Mk.II instalací různých verzí radiolokátorů: pouze polovina z nich byla určena pro bojové využití, zbytek byl uplatněn při výcviku. Fulmary byly vyřazovány ze stíhacích perutí v roce 1943, definitivně dosloužily v roce 1945.

Ze 250 letounů s drakem Mk I a 350 Mk.II, postavených do ukončení výroby v únoru 1943, se do dnešních dnů dochoval pouze jeden, stroj s číslem N1854, přestavěný na standard Fulmar Mk.II a v současnosti vystavovaný v muzeu Fleet Air Arm na základně námořního letectva v Yeoviltonu ve Velké Británii.