Airwar

Německý útok zaměřený proti Belgii, Francii, Lucembursku a Nizozemí trval už dva dny. Z relativního poklidu "Drôle de Guerre" - podivné války, jak říkali Francouzi, se za svítání 10. května 1940 zrodilo peklo. Německá armáda útočila na mnoha místech, ale nejdůležitějším směrem postupu byl průlom do Belgie, který jí otevřel cestu k obchvatu pověstné Maginotovy linie i za cenu překonání toků řeky Maasy a Albertova kanálu v místech střežených posádkou mohutné pevnosti Eben Emael.

Nápor Němců byl silný a postup rychlý, ještě téhož dne dokázali v průběhu brilantně provedené výsadkové akce obsadit zmíněnou pevnost a také zajistit dva nepříliš vzdálené důležité mosty v neporušeném stavu. Celou dobu už přes ně v každé denní i noční hodině proudily nekonečné kolony německých vojsk, tanků a jiné techniky do nitra zoufale se bránící Belgie.

Na francouzském letišti Amifontaine, vzdáleném odtud asi sto devadesát kilometrů vzdušnou čarou, panovala v těchto dnech horečná aktivita. Dočasně zde sídlila 12. peruť letecké složky britských předsunutých úderných sil1 a ta měla dnes, v neděli dvanáctého května, zaútočit silou šesti bombardérů na mosty obsazené Němci. Do vzduchu byla nakonec schopna vypravit jen pět štíhlých, elegantních letadel, doprovázených šesti stíhacími Hurricany. V každém z bombardérů seděli muži, kteří již stejně jako jejich kolegové v kabinách Hurricanů velmi dobře věděli, do čeho jdou. Německá převaha ve vzduchu a koncentrace dobře vycvičeného protiletadlového dělostřelectva se tentokrát stala osudnou i pro ně. Hurricany byly s výjimkou jednoho sestřeleny bombardovací letouny byly sestřeleny všechny, jen jeden z nich dokázala posádka dotáhnout k nouzovému přistání na dosud neobsazeném území. Šest letců z posádek bombardérů tehdy zahynulo, ale právě oni dokázali těsně před smrtí most u Veldwezeltu zničit: dvěma z nich bylo posmrtně uděleno jako vůbec prvním z příslušníků RAF nejvyšší britské vyznamenání - Victoria Cross.

V popsané epizodě hrály hlavní a spíše tragickou roli jednomotorové denní bombardovací letouny Fairey Battle, které k plnění takových úkolů v daných podmínkách evidentně nevyhovovaly - jen v průběhu květnových a červnových bojů v roce 1940 bylo ztraceno asi 150 britských a belgických letadel tohoto typu. Ve své době však byl bombardér Fairey Battle početně významným doplňkem arzenálu RAF a je namístě poznat stručnou historii jeho vývoje.

Lehký bombardovací letoun Fairey Battle, určený k provádění útoků za denního světla, vznikl na základě propozic P 27/32 v době hledání náhrady za dvouplošník Hawker Hart respektive Hawker Hind, které tuto kategorii letadel v RAF reprezentovaly na přelomu dvacátých a třicátých let. V květnu 1933 propozice převzali čtyři výrobci letadel, z nichž dva, Armstrong-Whitworth a Fairey, získali od Ministerstva letectví objednávku na postavení prototypů.

Vývoj nového typu vedl u společnosti Fairey šéfkonstruktér Marcel Lobelle. Podle specifikací vznikal jednomotorový jednoplošník a konstruktérům se podařilo vytvořit velmi elegantní letoun s použitím moderních výrobních technologií. Fairey P.27/32, jak byl typ zprvu označován, měl celokovovou konstrukci se skořepinovou zadní částí trupu a s dvounosníkovým křídlem, ve kterém byly umístěny čtyři pumovnice.

Firma chtěla u letounu uplatnit motor P12 Prince, vyvíjený vlastními silami, avšak Ministerstvo letectví nejen že úmysl nepodpořilo, ale navíc přišlo s požadavkem umístit do trupu třetího člena posádky, a tak nezbylo nic jiného, než do letounu zabudovat dvanáctiválcový motor Rolls-Royce Merlin.

10. března 1936 vzlétl na továrním letišti Great West Aerodrome první prototyp, pilotován Chrisem Stanilandem. Zhruba v té době dostal nový letoun jméno Battle (bitva) a v červenci 1936 byl odeslán do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath v Suffolku. Letoun byl v té době vybaven motorem Merlin řady F a byl po několika týdnech vrácen zpět do výrobního závodu k odstranění četných nedostatků.

Do A&AEE se vrátil v říjnu 1936 k pokračování zkoušek, do kterých byl na konci roku 1937 zařazen i první sériový stroj s motorem Merlin I. Výsledky zkoušek byly přijímány bez nadšení - závažným problémem byla především poměrně nízká letová rychlost a komplikovanost pozemní obsluhy. První prototyp Fairey Battle byl postaven v domovském závodě firmy v Hayes v Middlesexu.

Pro zajištění rozsáhlé sériové výroby nechala firma Fairey postavit novou továrnu v Heaton Chapel ve Stockportu a odtud vyšel první sériový stroj typu Battle v dubnu 1937. Letouny tohoto typu začala o rok později produkovat také firma Austin Motors ve své nově zřízené "stínové" továrně v Longbridge v Birminghamu. "Stínovými" byly nazývány ostatní původně neletecké průmyslové kapacity, zapojené do vysoce preferované letecké výroby na základě předválečného programu rozvoje RAF.

Sériové Fairey Batle Mk.I se od prototypu příliš nelišily. Náboj jejich třílisté vrtule už nebyl opatřen kuželovitým krytem. Prvních 136 exemplářů vyrobených v Hayes a 59 z Longbridge mělo v přídi motory Merlin I s výkonem 757 kW (1 030 k), další stroje byly poháněny motory Merlin II a III výkonem až 1 058 kW (1 440 k), ale neodlišovaly se vzhledem. Několik strojů bylo vybaveno motory Merlin V s vyšším plnicím tlakem a podle použitého motoru byly varianty letounu označovány jako Battle Mk.II, Mk.III či Mk.V. Původně bylo označení Battle Mk.II rezervováno pro odlehčenou dálkovou verzi, nikdy však nevyrobenou.

Výroba pokračovala rychle, produkce letounů Battle byla dokonce uměle zvyšována nad reálné potřeby RAF ve snaze udržet leteckou výrobu v obrátkách do zavedení výroby "velkých" bombardérů, ačkoliv byl tento letoun brzy považován za zastaralý. Celkem vzniklo 2 200 sériových exemplářů, produkce byla přibližně stejným dílem rozdělena mezi Fairey a Austin Motors. V tomto počtu je zahrnuto i šestnáct strojů, postavených pro potřeby belgických leteckých sil.

Nároky na doplňování stavu pilotů si vynutily vznik specializovaných cvičných verzí Fairey Battle (T), přestavěných v počtu několika set z bojových strojů, či speciálně vyrobených na výrobní lince pro tento účel. Některé stroje si zachovaly původní podobu, jiné dostaly nové, oddělené překryty prostorů posádky. 226 letounů typu Battle Mk.I (TT) bylo přizpůsobeno pro vlekání terčů určených pro nácvik protiletadlové střelby.

Stovky letounů typu Battle byly využívány v zahraničí: v Turecku, Řecku, v tehdejší Jihoafrické unii a jak jsme již uvedli, v Belgii apod. Do Austrálie se dostalo asi 334 letounů, nejvíce Battlů - 739 - létalo v Kanadě: v obou případech se jednalo především o letadla určená k pokračovacímu výcviku pilotů.

RAF celkem zřídila sedmnáct perutí vyzbrojených letouny Battle, na začátku války v září 1939 bylo ve stavu královského letectva asi tisíc strojů. Z Anglie vzlétaly k bojovým operacím do října roku 1940 a útočily na cíle v přístavech na druhé straně průlivu La Manche. V červenci 1941 dosloužila poslední peruť těchto letounů u Coastal Command při průzkumu a ochraně konvojů v okruhu operačního doletu z Reykjavíku na Islandu.